Neviditelná

Prázdniny se pomalu chýlily ke konci, ale já stále cítila tu slanou vůňi moře a chodidla bořící se do jemného písku na pláži. Realita je krutá, všechno krásné má svůj konec a mě a mé přátelé teď čeká deset měsíců za školnímy lavicemi. Letos jde poprvé do školy i můj malý bratr Adam. Jeho nadšení mi přináší nostalgii po dobách, kdy já sama jsem byla prvňáčkem a sdílela totéž nadšení jako on. Dnes je pro mě nový školní rok spíše utrpením a začátkem dlouhodobých depresíí a stresu ze známek.

„Evo!!!Okamžitě už vstávej!“ Ozýval se po domě děsivý křik mé matky. Řeknu vám, že stovka drnčících budíků není tak otravná, jako její hlas. Mnohokrát jsem jí přísně zakazovala mě budit tím jejím pisklavým hlasem, ale očividně jsem mluvila jentak do větru a sama pro sebe.

„Jsem vzhůru!“ Zavolala jsem obratem, aby nedošlo k dalšímu uši trhajícímu skřeku. Ve skutečnosti se máme s mámou rádi, ale její hlas je opravdu to poslední po čem ráno toužím, obzvlášť vstávám-li do školy.

Seběhla jsem točité schody dolů do kuchyně, abych posnídala společně se svou praštěnou rodinou. Adam se tradičně lžičkou šťoural v ovesných vločkách a občas jich pár katapustouval lžičkou na našeho kocoura Lexiho. S Lexim tento teror už nic nedělal, ležel si flegmaticky dál na podlaze a občas nějaké ty vločky ukořistil a zpestřil si tak neoblíbenou snídani v podobě granulí.

Sedla jsem si ke stolu vedle Adama, poté, co jsem musela ze židle sméct podivné drobky z jídla, které bych teď jen těžko přiřadila k nějakému z jídel, co jsme jedli včera. Mamka už se ke mně hrnula s pánví čerstvých míchaných vajíček a hrnkem mého oblíbeného černého čaje. Přesně na takovou snídani jsem teď měla chuť. Svůj pohled jsem soustředila na každé sousto, protože kdybych jen okem zabloudila na Adama udělalo by se mi zle. Pokaždé si všechno jídlo nacpe do pusy a pak polovinu vyplivne zpátky do misky – nechutné.

Možná si říkáte, kde je náš táta. Raději řeknu, že není, než abych popisovala celou tragédii, po které bezestopy zmizel. Pro Adama vlastně ani nikdy neexistoval, protože byl ještě příliš malý na to, aby si ho pamatoval. Náš táta byl skvělý člověk. Kolegové z práce ho měli v oblibě a občas mu jentak pro radost nosili dárky, které byli častokrát adresovány mě a bratrovi. Táta mě také naučil triku, které by jistě naučil rád i Adama, ale už nedostal tu jedinečnou a neopakovatelnou možnost vidět vyrůstat svého jediného syna. Nevím, jestli se máma z jeho zmizení zcela vzpamatovala, od té doby se chová dosti podivně a střeží nás jako oko v hlavě. Když jsme venku, musíme se každou hodinu hlásit, nebo pokud jsme blízko domova, musíme se jít rovnou ukázat, že jsme v pořádku. Chápu její mateřskou péči, ale v mém věku, mě to značně otravuje.

Po snídani jsem se šla rychle obléci do těch nejnormálnějších hadrů co jsem v šatníku našla, nahnala jsem bratra do auta, protože ho budu vozit každé ráno do školy a konečně jsem mohla vyrazit.

Nejsem zrovna moc dobrý řidič, takže trochu lituji Adama, že bude muset semnou každé ráno absolvovat jízdu “hrůzy“.

Hned po škole mám s kamarádkami naplánováno jít do cukrárny. Chodíme tam skoro každý den po škole se odreagovat. Nikol, já a Edita se známe už od dětství, vždy jsme držely při sobě a bránily jedna druhou při sporech, které s námi někdo vedl. První den ve škole je naštěstí krátký, tvoří ho jen úvodní hodina, plná nesmyslných pouček a čtení školní řádu, kterou stejně každý jen prospí. Náše třídní paní Morrisová, je nejmíň oblíbený kantor z celé školy. Má dlouhé blond vlasy svázené v ulízlém drdolu, ze kterého jí trčí konečky vlasů připomínající krysí ocásky. Když se paní Morrisová rozzlobí, začne hlasitě hulákat a výhružně gestikulovat na viníka její zloby. Během jedné minuty dokáže své studenty dokonale znemožnit a celé od hlavy až k patě poprskat. Osobně se raději zdržuju veškerých potiček s paní Morrisovou, které jsou na každodenním programu společných hodin a jen tiše, nehnutě sedím a poslouchám.

Konečně! Rámus zvonku ohlásil konec hodiny, která jen zbytečně zabila náš drahocenný čas. Spolužáci sedící v prvních řádách třídy si otírali poprskané obličeje kapesníky a rychle prchali ze třídy pryč, aby unikli slídivému oku paní Morrisové. Naše třídní je také proslulá školní drbna, takže cokoliv provedete ve škole, nebo i mimo ní, se dozví a pokud to třeba jen trošičku zavání přestupkem, okamžite vás udá a přimyslí si ještě nějaké pikantnosti. Jak říkám, je moudré se této postarší dámě vyhýbat.

S Editou jsme vyběhly na školní nádvoří a zůstaly tam čekat na příjezd Nikol, která nás tu měla vyzvědnout. Nikol má stěstí, že už opustila tento ústav zvaný škola. Původně měla v plánu jít studovat na vysokou školu, ale nečekaně přišla do jiného stavu a teď se stará o téměř roční holčičku Nelly. Docela jí to malé závidím, ale když si vzpomenu na svého bratra a způsob jakým jí jídlo, tak Nikol spíš začínám litovat. Když jsem ráno Adama vysadila u školy, měl na tváři vystrašený výraz a oči se mu leskly slzami. Chtěla jsem ho pohladit po tváři a řict mu, že to bude dobré a že si zvykne. On ale uchopil mou ruku a zakousl se do ní.

„Vrrrrrrr...Jsem vlkodlak!“ dodal, stačil na mě ještě vypláznout jazyk a vyběhl z auta takovým tryskem, že jsem si ani nevšimla, že je už pryč a jen rozdýchávala jeho impulzivní chování. Myslím, že můj bratr je důvod, proč nemít děti. Divím se mámě, že nelituje toho, že si po mně pořídili ještě další dítě. Ona na rozdíl ode mě, Adama zbožňuje.

„Zdravím dámy!“ ozval se sladký hlásek z auta, které zastavilo tak těsně před námi, že kdyby zastavilo jen o centimetr blíže, přejelo by nám nohy.

Byla to Nikol, naše čekání bylo u konce. Nikol měla právě nové auto, takže od nás bylo očekáváno horoucné obdivování a uznání že lepší auto by asi už stejnou cenu nesehnala.

„Omlouvám se, ale padlo mi hlídání.“ Hájila se Nikol, sotva zjistila, že naše pohledy se soustředí na malou holčičku spinkající v autosedačce.

„To je samozřejmé Nikol, nemůžeš jí nechat doma samotnou!“ odvětila jsem chápavě očividně i za Editu, která z malé byla v sedmém nebi, a už mačkala její růžové tvářičky, později přidala i smešný hlásek a breptavé zdrobněliny, kterými se zřejmě snažila vyjádřit jak moc je Nellinka malinká.

Nikdy předtím bych si netroufala tvrdit jak moc dlouhá může být desetiminutová cesta utrpením, když sedíte na zadním sedadle s holkou, která se záhadným působením batolete promění v breptající stvoření, jen ztěží připomínající osmnáctiletou slečnu.

Cukrárna dnes praskala ve švech. Všude byli šťastní rodiče a jejich ratolesti a já si najednou připadala jak ledová mrcha, která nenávidí děti. Tak tomu není, ale existence mého bratra mi drobátko zatemnila pohled na děti.

Nikol, Edita a já jsme sice nejlepší kamarádky, ale vždycky jsem těm dvou něco záviděla. Zaviděla jsem jim jejich rodiny, to že si mohou kupovat co chtějí a já na rozdíl od nich sotva vyjdu se svým měsíčním kapesným. Dále jsem vždy toužila vypadat jako ony. Chtěla jsem Nikoly dlouhé, hnědé, vlnité vlasy, Editinu sportovní vypracovanou postavu, která neměla snad ani gram tuku. Jediné co bych na sobě neměnila jsou oči. Mám je studánkově modré po dědovi a je to také to jediné co zas každý závidí mě.

Volba toho co si dám k jídlu byla tedy předem jasná – nic tučného. Tlustá nejsem, ale abych se alespoň trochu přiblížila k postavám svých kamarádek, musím na sobě pracovat. Doufám, že toho předsevzetí nedopadně jako ta ostatní, která vznikla za stejných podmínek, ale jakmile jsem holky neměla na očích, vesele jsem si dopřávla dortíky a zmrzliny.

„Co budete dělat večer dámy?“zeptala se s nevšedním zájmem Nikol.

„No já asi budu doma jako vždy a starat se o svého pošahaného bratra.“Odpověděla jsem Nikol zklamaně a čekala, že zas určitě přijde s nějakým super plánem na společně strávený večer.

„Já jdu na oslavu Petrových narozenin na louce u lesa,“dodala Edita.

Můj a Nikoly obličej se rozzářil. Myslím, že hlavou se nám prohnala ta samá myšlenka.

„Je to jen pro zvané?“ zeptaly jsem se.

Edita chvíli přemýšlela, což vyvolalo dojem, že nás tam moc nechce. Petr je Editin kluk a z neznámých důvodů se s ním nerada před námi ukazuje.

„Ale ne, přijďte – myslím – nebude mu to vadit.“ Soukala ze sebe rozpačitě. Oslava narozenim byla pro nás tak lákavá, že jsme snadno přehlédly Editin výraz, kterým se nám snažila sdělit, že by jsme i přes její pozvání neměly chodit.

Napětí, které díky oslavě narozenin vzniklo, prolomilo až pár sladkých dezertů. Společně jsme prodrbaly snad celou školu, oznámily si pár pikantních novinek, kterých jsme si zatím jen první den ve škole všimly. Nejvíce času jsme strávily u probírání paní Morrisové. Ta ženská bude ožehavým tématem do té doby, dokud neopustí školy a nezdekuje se někam do podsvětí, kam bezpochyby patří.

Když jsme odešly z cukrárny, ještě jsem poprosila Nikol, aby mě vysadila u školy, kde jsem bohužel nechala stát své auto. Nejradši bych ho tam nechala a škole se vyhnula obloukem, ale závazek vůči Adamovi, mě přinutil navšítivit, alespoň parkoviště tohoto ústavu.

Doma vypukly pečlivé přípravy na večer. Chtěla jsem si vzít něco pravdu speciálního, protože jsem předpokládala, že na oslavě bude spousta zajímavých kluků, kterým bych se třeba mohla líbit. Jsem už rok sama, můj poslední kluk Tom si začal s Nikol a je nyní otcem jejího dítěte. Trvalo mi dlouho, než jsem tenhle podraz překousla, ale silné pouto s Nikol to i tak nezlomilo. Nellinka se jim povedla a je třeba jim to štěstí přát, ať je v jakékoliv formě.

Po třech hodinách jistého utrpení pro mé zrcadlo, které chudák, muselo ukazovat mé marné pokusy vypadat dobře, jsem si vybrala červené letní šaty, které mi darovala Nikol k narozeninám. Nebýt Nikol, tak můj šatník je o polovinu věcí chudší. Myslím, že Nikol bude mít radost, že jsem si vzala právě ty šaty od ní. Další problém pro mě znamenaly boty. Nejsem zvyklá chodit v šatech nebo sukních, tudíž k tomuto oblečení nemám ani boty a tak jsem musela jít prosit drahocenou maminku, aby mi půjčila nějaké své.

„Běda, zničíš je a už ti žádné nikdy nepůjčim!“ hrozila a její svraštělé obočí, zakřivené rty a přivřené oči mě zastrašily natolik, že sem se bála boty i obout.

„A nepij!“ snažila se si tímto prohlášením utvořit falešnou představu, že když mi pít zakáže, tak jí i poslechnu. Nejsem zrovna milovník alkoholu, takže tyto tradiční prohlášení, jsou opravdu jen do větru, protože i kdyby mi to nezakázala, stejně pít nebudu.

Zabouchla jsem za sebou rychle vchodové dveře, aby ještě nedošlo k nějakým zbytečným zákazům.

Ještě před oslavou jsem musela vyzvednout Nikol před domem, protože nechtěla jen svým novým autem, o které měla strach, že by jí ho tam ožralové mohli zničit. Toho mě přivedlo na myšlenku, že mé auto už tedy patří do šrotu a tudíž může být zničeno ožraly.

Edita dorazila s Petrem mezi prvními, cože je samozřejmé, protože bylo právě na nich připravit pohoštění, muziku a nějak celkově ozdobit místo konání.