Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNevěra
28. 05. 2010
5
8
531
Autor
Mikyna
Pod zavřenými víčky se hromadí slzy. Až oči otevřu, dostříknou na protější hvězdu... a já se celá vyleju z břehů.
Potupně přistižena manželem při nevěře... Ach bože, tolik mě překvapil, že jsem se ani nezakryla. Prsa mi svou bělostí zářila do šera z žaluzií jako ty nejpádnější důkazy. Všichni mě museli odsoudit, zatratit, proklít. Já. On. Milenec. Musel to v tu chvíli cítit celý svěz: i stromy si ve větru šeptem řvaly: "Nečččššššissstááá... neččččšššissstááá..."
Stála jsem před rozházenou postelí, na níž seděl můj spoluviník. On, manžel, stál beze slova mezi dveřmi, z očí mu padaly slzy. Každičkou jsem slyšela cinknout o podlahu. Pak se otočil a odešel. ODEŠEL.
Proč jsem to udělala? Proč jsem ho podvedla? On je tak dokonalý, dokáže filozofovat nad zrnkem rýže, rozesmát i rozplakat mě zároveň. Posunul sex někam za hranice našeho vydezinfikovaného života. Vlastně jsme se ani na začátku po sobě hladově nevrhali. Já to chtěla okusit alespoň jedinkrát. Jsem špatná. Zlá.
Sebrala jsem ze země poházené oblečení, oblékla si jen tričko a nasedla do auta. Mezitím začalo pršet. Jak hloupý. Jasný, musí začít pršet. Parádně to dokreslí atmosféru. Dešťové kapky bičovaly mé bolavé tělo, mísily se s mým soukromým deštěm. Když jsem byla hořkosti a smutku plná, že se to nedalo unést, padla jsem na kolena. Kdo by šel kolem, spatřil by zmáčenou klečící ženskou. Jenže on nikdo okolo nešel. A kdo by taky chodil v tomhle psím počasí. To jen já tu ze sebe smývám hanbu.
Přestalo pršet. Poslední kapky zabubnovaly na střechu auta. Ratata. Odsouzeného vedou na smrt. Bolí mě kolena, mám do nich vtisknutý milion kamínků. Ta bolest mi patří, mám touhu se zranit.
Pomalu nasedám do auta. Myslím na manžela. Kde je? Kde sakra je? Jedu rychle zpátky domů. Třeba se nic nestalo. Třeba bude postel ustlaná. Jedu rychle. Snad DOST rychle. Zatáčka. Smyk. Náraz.
Víte, co Vám tady popisuju, se stalo všechno naráz. V jediném okamžiku. V tomtéž, co jsem ležela s milencem v posteli, v tomtéž, ve kterém cinkaly slzy mého manžela. Všechno naráz. Náraz.
Potupně přistižena manželem při nevěře... Ach bože, tolik mě překvapil, že jsem se ani nezakryla. Prsa mi svou bělostí zářila do šera z žaluzií jako ty nejpádnější důkazy. Všichni mě museli odsoudit, zatratit, proklít. Já. On. Milenec. Musel to v tu chvíli cítit celý svěz: i stromy si ve větru šeptem řvaly: "Nečččššššissstááá... neččččšššissstááá..."
Stála jsem před rozházenou postelí, na níž seděl můj spoluviník. On, manžel, stál beze slova mezi dveřmi, z očí mu padaly slzy. Každičkou jsem slyšela cinknout o podlahu. Pak se otočil a odešel. ODEŠEL.
Proč jsem to udělala? Proč jsem ho podvedla? On je tak dokonalý, dokáže filozofovat nad zrnkem rýže, rozesmát i rozplakat mě zároveň. Posunul sex někam za hranice našeho vydezinfikovaného života. Vlastně jsme se ani na začátku po sobě hladově nevrhali. Já to chtěla okusit alespoň jedinkrát. Jsem špatná. Zlá.
Sebrala jsem ze země poházené oblečení, oblékla si jen tričko a nasedla do auta. Mezitím začalo pršet. Jak hloupý. Jasný, musí začít pršet. Parádně to dokreslí atmosféru. Dešťové kapky bičovaly mé bolavé tělo, mísily se s mým soukromým deštěm. Když jsem byla hořkosti a smutku plná, že se to nedalo unést, padla jsem na kolena. Kdo by šel kolem, spatřil by zmáčenou klečící ženskou. Jenže on nikdo okolo nešel. A kdo by taky chodil v tomhle psím počasí. To jen já tu ze sebe smývám hanbu.
Přestalo pršet. Poslední kapky zabubnovaly na střechu auta. Ratata. Odsouzeného vedou na smrt. Bolí mě kolena, mám do nich vtisknutý milion kamínků. Ta bolest mi patří, mám touhu se zranit.
Pomalu nasedám do auta. Myslím na manžela. Kde je? Kde sakra je? Jedu rychle zpátky domů. Třeba se nic nestalo. Třeba bude postel ustlaná. Jedu rychle. Snad DOST rychle. Zatáčka. Smyk. Náraz.
Víte, co Vám tady popisuju, se stalo všechno naráz. V jediném okamžiku. V tomtéž, co jsem ležela s milencem v posteli, v tomtéž, ve kterém cinkaly slzy mého manžela. Všechno naráz. Náraz.
Láska, velectění svatí, je prostor a čas měřený srdcem. Možná jsem umřela, možná ne. Záleží na tom někomu? Uvízla jsem v čase a v prostoru, uvízla jsem v něm svým srdcem. Ono se mi nějak porouchalo. Visím nikde, mimo Váš vykřičenej svět. Třeba... třeba někdo půjde kolem...
8 názorů
aleš-novák
31. 08. 2010
A já si zase myslím, že je právě pěkné, že si člověk sám může vybrat, kam chce zatočit. Jestli tam, kam ostatní, nebo někam jinam. A pak taky: v záplavě poslušných Mikyn v jednosměrce může být pro někoho zábavné najít Ostricha, co se řítí jako pirát silnic...
Doufám, že tě to aspoň pobavilo:-)
Někdy mi prostě přijde líto, když všichni zatáčí navykle jedním směrem.
Děkuji za přednášku. Pán je zřejmě psycholog amatér šmrnclý literárním kritikem. :-)
Kdyby si lidi dokázali navzájem přiznat svou celou, úplnou přirozenost - to by byla panečku opravdová láska.
Protože žádný vztah nesmí být klec. Nesmí znamenat, že ten druhý si nemůže něco vyzkoušet jen ze své vůle. Sex je krásná evoluční hra. Že jsme si z něj udělali zásadní exkluzivní pojítko vztahu je omyl. Snažíme se o kulatý čtverec a ono to zjevně nefunguje. Výsledkem snahy vecpat realitu do iluze jsou nesmyslné havárie, dokonce vraždy a sebevraždy. Nejsme monogamní a vnejspíš nikdy nebudeme, musely by se nám proměnit geny.
Starost o rodinu je podstatná.
Ale většina lidí je skutečně schopna mít ráda víc jiných lidí různým způsobem. Jenom jsme na to ještě nenašli správnou formu. Pořád fungujeme jak ta opičí tlupa - navenek je zdánlivě jasné, kdo s kým může. Ale v reálu to je jinak - vskrytu může každá s každým. Lež, přetvářka vyvažuje příliš rigidní moc zvyku.
Škoda, že jsi tu motivaci své hrdinky k nevěře víc nerozvedla. Flagelantské plácání se v dešti není nic nového. Chce to ale odvahu. Málokdo ji má. Proto taky málokdo píše dobrou literaturu.
Protože dobrá literatura posouvá hranice toho, co (už) lze říci. Co se říkat smí, co se říkat umí.