Kelek (prozatimní název)

Ranní mlha se stále vznášela nad planinou zelené trávy jako vystřižené z idylického obrázku. Mírný, teplý vánek rozhrnoval trávu jako vlnící se moře a pohled na slunce vycházející v záplavě nadýchaných purpurových mraků vyrážel dech. Jak sluneční paprsky postupovaly dál a dál, náhle se oslnivě odrazily od pozvednutého meče, jež svíral v ruce rytíř v nádherné, zdobené, zlatorudé zbroji. Stál na malém pahorku, který se tyčil z moře zeleně. A za rytířem stálo až v nemožné tichosti vojsko stejných barev jako rytířova zbroj.

Ve vyrovnaných řadách stáli nejdříve lučištníci připraveni přeskupit se a udělat místo pěším rytířům, kteří stáli jako sochy. Všechno vypadalo jako připravené okamžitě vyrazit a rozdrtit nepřítele, čekajíc jen na pohyb velitelova meče. Jenže nikde po celé pláni nebyla vidět žádná jiná armáda ani jediný člověk či cokoliv živého až na hustý zelený les na druhé straně přímo proti hrotu rytířova meče a několik malých ptáků cvrlikajících nad planinou.

V řadách dosud nehybného vojska propukl rozruch. Rytíř sklonil meč a otočil se, aby zjistil, co jeho muže rozrušilo. Přímo skrz prostředek armády přicházel směrem od vojenských stanů muž v dlouhém černém hávu se zlatě vyšívaným lemováním. Jeho po ramena dlouhé, mírně vlnité zlaté vlasy odrážely vycházející slunce skoro stejně tak jako rytířův meč a zbroj. Měl možná kdysi jemný obličej, teď však měl ztuhlý a zamračený výraz, někoho kdo dlouho nepozvedl ani koutek úst v malém úsměvu. Řady rytířů se před ním rozestupovaly, jak procházel a rytíři se na sebe mačkali ve snaze dostat se od toho muže co nejdál. Nezdálo se, že by si toho všimnul, oči měl upřené na velitele vojska, bylo očividné, že míří přímo k němu.

Rytíř si povzdechl a otočil se zpátky čelem k lesu a čekal, až se k němu jeho starý přítel Nathaniel připojí.

            „Udivuje mne, že i teď v téhle chvíli ti nedochází, že bojuješ s bludem. Vidíš tu snad někde to tvé údajné, k boji a drancování připravené elfí vojsko, Keleku?” prohlásil Nathaniel, když se postavil vedle rytíře a stejně jako on upřel pohled přes planinu na temnou zeleň lesa.

„Oni tam jsou Nathanieli, já ti říkám, že tam jsou!” zavrčel Kelek skrz hledí přilby. „Jsou tam a my je rozdrtíme, už nebudou žádné zmasakrované oběti jejich šílenství.” vášnivě vyhrkl rytíř.  „Vždy jsem byl tvým přítelem Keleku a i teď jím jsem a ty víš, že s tebou půjdu kamkoliv ale tohle šílenství překonává i ta, která, jsme prováděli před pár lety jako mladí a naivní dobrodruzi. Chceš zahodit všechno, co jsme získali v domněnce, že za tu zkázu, která pustoší tvé království, jsou zodpovědní elfové? Mírumilovní elfové, kteří vždy byli našimi spojenci?” prohlásil Nathaniel a obrátil se ke Kelekovi aby mu viděl do očí, které zářily skrz otvory v přilbě. „Co tě vede k tvým závěrům, že elfové jsou vinni, když ani mé magické umění neodhalilo jejich úmysly ba ani neodhalilo žádné elfy v tomhle lese.“ řekl mág a naléhavě se na rytíře zamračil. „Nathanieli, já nejsem šílený, věř mi. Sám jsem osobně vyslechl svědectví těch několika málo přeživších z posledního nájezdu a oni potvrdili, že elfí nájezdníci zmizeli směrem na východ a jak dobře víš určitě i ty, tak elfové nedokážou přežít delší dobu mimo hvozdy a jediný hvozd východně od Husté medoviny je tento. A sám také moc dobře víš, že i přesto, že jsi kandidátem na arcimága ohnivých čarodějů tak tvá magie není vždy spolehlivá.” oponoval Kelek. „Moc dobře si uvědomuji, jak šíleně zní, že ty milovníci stromů a meditací vraždí náš lid pro potěšení, ale nevidím jinou možnost než zaútočit a pak teprve zjišťovat co se s nimi stalo. Takhle to dál nemůže pokračovat. Vím, že jsi byl vždy na mé straně a prosím tě, abys byl se mnou i v teď, už jen proto, že pokud opravdu vypukne bitva, tak tvé umění zachrání mnoho životů našich vojáků.“ Kelek domluvil a s prosbou a nadějí v očích se podíval na svého přítele. Věděl, že je to stále on i když se tolik změnil ze starého rozesmátého Nathaniela do ctěného, mocného ale věčně zachmuřeného mága ohnivého kruhu. Jednoho z nejmocnějších členů, klepy a tajemstvími opředeného společenství čarodějů. „Dobrá Keleku. Dám ti teď jeden návrh jak to vyřešit a zároveň upokojit tvá podezření. A slibuji ti, že pokud se tak nestane a můj nápad nebude dobrý tak pro tebe klidně celý ten hvozd nechám lehnout popelem. Co říkáš?“ pronesl Nathaniel a máchnul rukou přes planinu k lesu. Kelek se zadíval směrem, kam ukazovala Nathanielova ruka, pak se pomalu obrátil a rozhlédl se po tvářích svých mužů. Ve většině z nich se zračilo odhodlání ale také strach a nervozita. Mnoho z nich mělo rodiny. Ženy a děti, které na ně čekaly doma u stolů s prostřenou večeří. „Souhlasím starý příteli, souhlasím.“ řekl Kelek a pohlédl do mágovy zachmuřené tváře.

            Později toho dne, pozorovatel, který by, sledoval armádu z kraje hvozdu, by byl udiven. Kelekovi muži se stahovali z dohledu směrem zpět k Husté medovině. Vypadalo to přesně jako armáda po velkém vítězství, jež se vydává na cestu domů. Neviděl by však už skupinu několika mužů, opatrně kráčející pod Nathanielovým maskovacím kouzlem přes planinu přímo k temné mase hvozdu. Jediné podle čeho by je mohl objevit, byla vlnící se tráva pod jejich nohama, ale to bylo takřka nemožné díky stále lehounce vějícímu vánku, který stejně jako ráno rozhrnoval celou planinu jako vlnící se moře. Pokud by, je viděl, napočítal by pozorovatel ve skupině deset mužů, kteří právě dorazili ke kraji lesa. Kelek vydal pokyn k zastavení a obrátil se ke svoji skupině. Rychle je přejel pohledem. Nathaniel, dva elfští stopaři, jediní elfové v jeho armádě, dva nejlepší stopaři a lučištníci, které znal, už bezmála deset let co byl vládcem Lorthalainu byli v jeho službách. Nevěděl, co je k tomu vedlo a ani po tom nepátral, hlavně když se u nich v poslední době neprojevily sklony k vraždění jako údajně u jejich bratranců v Lorthalainských  hvozdech. Zbytek skupiny tvořilo šest rytířů jeho osobní gardy. Vypadaly zvláštně, když na sobě neměli plátové brnění ale jen lehčí koženou výstroj, vhodnější k provedení průzkumné výpravy, kterou Nathaniel navrhl. „Ostatně stejně zvláštně musím v tom koženém úboru vypadat i já.“ pomyslel si Kelek a podíval se zpátky do hloubi hvozdu, u něhož stáli. „Jakmile vstoupíme do hvozdu hlouběji, zruším maskovací kouzlo. Nemůžu ho udržovat tak dlouho pro tolik osob, má moc není bez omezení. Buďte tedy ostražití a v pozoru. Nevíme co nás tady může potkat, i bez vraždících elfů jsou Lorthalainské hvozdy nebezpečná místa.“ oznámil Nathaniel družině a pak přistoupil ke Kelekovi. „Jsem rád, že jsi přistoupil na můj návrh Keleku. Byl jsi moudrý a dovedl jsi naslouchat dobrým radám už jako mladý rytíř a naštěstí ti to vydrželo i když už jsi starší. Veď nás příteli.“ řekl Nathaniel a po tváři mu přeběhl jeden z jeho vzácných, vševědoucích, pobavených úsměvů. „Tvé rady se vždy vyplatilo poslouchat Nathanieli. Vždyť i díky nim jsme přežili nejednu bláznivou výpravu za dobrodružstvím.“ opáčil Kelek a také se na přítele pousmál. „Vyrážíme! Stopaři dvacet kroků napřed, ostatní si držte rozestupy na délku meče.“ rozkázal tak nahlas jak jen si v tíživém ovzduší hvozdu dovolil. „A oči na stopkách, jasné! Už bylo dost zmařených životů, nemusíme k nim přidávat další.“ zavrčel a vykročil do hvozdu.

Okamžitě byl předběhnut elfími stopaři. Pohybovali se s ladností divokých koček. Ostatní zaujali pozice okolo svého krále a jeho tajemného přítele a společně zmizeli v temné zeleni.

            Ticho temné polorozbořené chodby rušilo těžké oddechování a pleskot sandálů na dlážděné podlaze. Nádherná elfí dívka se řítila chodbou, její pokožka a vlasy vždy zazářily, když na ní dopadlo pár slunečních paprsků, které prosvítaly skrze díry ve stropu chodby. Pořád se s hrůzou v očích ohlížela do chodby za sebou, odkud se začal ozývat zvuk cinkající zbroje a tlumené kroky běžících pronásledovatelů. Ale to už prudce vběhla do zatáčky a před ní se rozevřel kužel světla pronikající skrze rozbitá křídla velké dřevěné, okované brány. Proskočila ji a ocitla se na nevelké mýtině jasně zelené trávy. Zakopla a upadla, ale okamžitě se vyškrábala zpátky na nohy, chvíli to vypadalo, jako když běží jako kočka po čtyřech. A vrhla se mezi stromy do křovin, které ji dokonale skryli. Pár metrů, se ještě vyděšeně plížila skryta mezi zelení stejné barvy jako její skromné oblečení. Ale potom jí vyčerpání přemohlo a elfka se svalila, přímo tam kde byla a skrze listy křoví ve kterém se ukryla, bázlivě pohlédla zpět k bráně. Chvíli se nic nedělo a pak jakoby z pekelné jámy vyskočilo z temnoty za branou několik elfích bojovníků. Ti, kteří jsou zvyklí na krásné a vždy ušlechtilé elfy by byli zděšeni tím, jací byli tyto bojovníci. Vypadali jako krvelačné lesní zrůdy. Oči, u elfů vždy v barvách lesa anebo slunce byli rudé jako krev řinoucí se z rány. Vlasy, zacuchané a v chomáčích spadající do obličejů, které byli zkřivené v neskutečné zlosti a zuřivosti. Byli pokrčení s ladnými elfskými čepelemi v rukou, připraveni skočit a trhat jako divoká zvěř. Elfka jen zděšeně přihlížela, jak se rozeběhli po celé mýtině a pár z nich mířilo i přímo k jejímu úkrytu.

Když v tom se z temnoty za branou vynořilo nejděsivější stvoření, které ve svém životě viděla. Démonický tvor vypadající jako ještěr chodící po dvou s kožnatými křídly. Otevřel tlamu plnou žlutých tesáků a zařval několik příkazů v řeči, které elfka nerozuměla ale jak se zdálo tak její zakletí bratranci ano. Okamžitě se obrátily a rychleji než mrknutím oka zmizeli zpátky v chodbě za rozbořenou bránou. Ještěr, kryjíc si nestvůrnou hlavu kožnatým křídlem před slunečními paprsky, které očividně nedělaly dobře jeho přimhouřeným, rudým očím, stejným jako byli oči jeho elfích otroků, se rychle rozhlédl po mýtině a pak zmizel s nespokojeným vrčením v tmavé chodbě.