Jednomu Oldřichovi a těm druhým….

V kavárně bylo nabito. V Coffee Heaven to tak prostě bývá. Kolem poledne, v centru města, v obřím nákupním megacentrum určitě. Sedím tady už půl hodinu dopředu před smluvenou schůzkou. Chlápka, na kterého čekám poznám zcela určitě. Na inzeráty prostě chodí jen určité kreatury. Mobil mám ztlumený jen na vibrace. Nechápu, proč, sakra, tady sedím. Pokolikáté už? Je to totální blbost, nechci se seznamovat s nějakým magorem. Proč se prostě nemohu tvářit bohorovně a přestat mu odpovídat už na druhý nebo třetí stupidní mail, proč jim všem, sakra, dávám telefon, aniž bych si byla jistá, že neměří metr šedesát a nesmrdí levnou kolínskou víc než zatuchlinou špatně vysušeného prádla.

Co tady vlastně zase dělám? Ne, ne, ne, jen ať to není ten umaštěný plešoun. No nazdar, ten je teda, jak by řekly moje děti, hustej.

„Ano, nebo ne co?"

„Promiň, nerozumím"

„Já taky ne :-) Psalas, abych řekl jasně ANO, nebo NE... "

„Stejně mi zas neodpovíš, já se už ani nedivím, že pokecat si s Tebou je tak těžké. Po třech dnech se položená otázka stává zapomenutou otázkou."

„Ach jo, Evo.... "

„Ty jsi blíženec...vy jste vevnitř dva"

„Tak jinak. Já se na nic neptám, pokud se na něco ptáš Ty, tak se zeptej!"

„Na nic se neptáš, takže nic nechceš, je to tak? "

„Ale když se ptám já, tak stejně neodpovíš. Tak co mám teda dělat? Odpovím si sama......neptat se, nechat Tě na pokoji......protože Ty mi pravděpodobně stejně neodpovíš...."

„Nevšiml jsme si, ze by ses na něco ptala... "

„Já jsem se ráno ptala, zdali jsou ve Tvém okolí i jiní lide, kterým přivozuješ pocit hmyzu. Večer jsem se ptala, zdali komunikuješ, otázkou ‘Jsi tu?‘ Ráno jsem se ptala stejnou otázkou. Takže si myslím, že otázky pokládám, ale asi je špatně formuluji"

„Můj počítač doma funguje, jako server, čili dost často žije, ale já u něj nejsem, proto asi neodpovídám. "

„...aha...ale tuto informaci od Tebe dostanu tak po dvou týdnech hloupého narážení na to, že neodpovídáš na otázky."

„Když na otázku ‘Jsi tu?‘ Nedostaneš odpověď, tak předpokládám, že to jako informace stačí, ne? :-)"

„A proč si odpověděl někomu se seznamky? Tam je předpoklad, že ten, kdo je iniciátorem, tak chce komunikovat, ne?"

„Jistě, ovšem neříká to nic o formě, způsobu, ani intenzitě... "

„Ano..snažíš se, aby o Tvé formě, způsobu a ani intenzitě nebylo vědět a to intenzivně....a mám pro to teď už pouze jedno vysvětlení...ženské vysvětlení....si loven a to se Ti nelíbí.....a nemáš zájem. Z logiky věci vyplývá nechat být, krok vedle, zkušenost, naštvání ...pořád čekám, že mě třeba budeš chtít přesvědčit o opaku, ale asi ne."

„Tak jinak. Nesliboval jsme Ti, ze budu na ICQ, mobilu, či mailu co hodinu, dokonce jsem Tě na to upozorňoval. Stejně tak jsem se Ti snažil vysvětlit, že pokoušet se to změnit je naprostý nesmysl - já to prostě měnit nechci. Mám dost starosti (čímž neříkám, že jich máš míň), které taktak zvládám, nebo spíš nezvládám a žádné další prostě nechci. To je fakt, který nezměníš. Nenabízím toho mnoho, jestli vůbec něco - víc Ti nedám, protože zbytek nechci omezit. Tak to proste je."

„Stojíš o mou pozornost?"

„Pozornost ano (jako každý chlap jsem ješitný), ale nechci, aby jsi to zaměňovala za ‘lovení‘, ‘uhánění‘, či podobné nesmysly..."

„Takže jsi ješitný, a pozornost Ti dělá dobře, ale to je všechno..... "

„Nevím, co máš na mysli pod pojmem 'to je všechno'. "

„No přesně to co si popsal...žádné lovení, uhánění a podobné nesmysly....buď a teď se neuraz, hledáš ženskou jen na občasný sex, nebo se potřebuješ ujišťovat, že o je Tebe zájem. Ale ve chvíli, kdy Ti řeknu, že se mi líbíš, tak se stáhneš do ulity a říkáš...žádné lovení, randění žádné nesmysly..... takže vlastně si neřekl ANO, chci Tě poznat, ani NE, nechci Tě poznat, obtěžuješ mě, huso....říkáš jen: ‘Jsem ješitný, pozornost mě těší‘...je to tak?"

„Ne, to není na to závislé, to je tím, ze teď toho mám toho vážně hodně. Musím teď na meeting, večer aikido.... Zatím pa..."

„Ne...jestli cokoli chceš, řekni si o tom sám, je to pro mě velmi těžké ničit si vlastní sebedůvěru tím, že Ti neustále podbízím. Jestli nic nechceš, prostě v mém případě mlč. Mám za sebou svůj vlastní očistec a hledám ....SOULMATE....blízkou duši....pohlazení, smích...třeba jen 10 minut denně....protože jsem dlouho sama....jenže Ty neříkáš ani ANO, ani NE....každý neseme jen tolik, kolik uneseme....ale Ty asi máš své břemeno jako životní cíl....a evidentně si to užíváš."

„Neužívám, já to prostě neřeším.... "

„Á. Patrně Tvůj modus vivendi. Vidíš sám, ze oba jdeme různými cestami. Mrzí mě to, jsme ne jiných kontinentech nepotřebuji anonymní pokec na internetu...a jen občas, potřebuji chlapa, který mě občas pohladí, vzpomene, ze jsem...nic víc...a nic míň...nechci hodinový report kde jsi a kam jdeš...z toho už jsem vyrostla...chci normální obyčejný zájem. Dobrou noc, lásko..dobré ráno....to jsou 2 minuty času v tramvaji....metru, potřebuji pochválit, že dnes dobře vypadám...nedělám si iluze, že ve svém veku najdu chlapa, který se kolem mě bude vinout jako liána, respektuji, ze lide mají rodinu, syny, dcery, babičky a dokonce i bývalé partnery, minulost ..... chci jen cítit...blízkost někoho, komu bych scházela. To je všechno, co v životě hledám........jako by jste byli dva. Je pro Tebe, napsat 'Dobrou noc', dynamický zádrhel?"

„Napsat na dobrou noc pro mne není dynamický zádrhel, ale něco, co mi není příjemné, když mam plnou hlavu toho, jak udělat zálohu pro Arénu a dalších pět věcí, které si musím do rána nějak sesumírovat - je to odvedení pozornosti a koncentrace úplně jinam, odkud se ťěžko vrací. Čili sumasumárum to je pro mne nepříjemné a proto to v takové situaci nedělám. Napsat ICQ, když u toho sedím, zabere mi to pět vteřin, a na pozadí mám pořád práci, mě nerozptýlí - proto to dělám..... etc..."

„Jsi extrémní případ mužské multifunkční nepoužitelnosti....Nebo jsem já úplně vadná ženská. Hele, mohu stále zůstat romanticky do Tebe zamilovaná? Dospěji s Tebou alespoň teoreticky v následujících týdnech z bodu cybersexu do bodu romantického rande...? "

„Ja Ti přece nemůžu říkat, co máš, či nemáš dělat. Možné to je, já tomu bránit nebudu..."

„Sundej na chvílí pána Boha z ramen.... Já taky nejsem antikrist s bílým peřím na křídlech..."

Od Oldřicha: Mám nespavou, měsíc se blíží k úplňku....a ve mě se to vaří. Známe se cca dva týdny, je tady jedna velká vášeň, splynutí dvou dost divokých těl. To mluvím, miláčku, o sexu. Pak by tu mohla být i empatie, vcítění se do pocitů toho druhého, a tady mám strach, mám proti sobě zbraň, jiskřivou břitkou ženu. Která umí volit slova. A má IQ. Možná .... dejme si spolu šachy, kanastu, uvidíme. Hele, dobrý nápad, chci s Tebou soutěžit, tak nějak hravě. Oblíbil jsem si tě, jsi ženská... člověk si s tebou užije, ale asi by to mohlo být i jiné. Asi se lze dobrat citů přes postel, to je to, čeho jsi se bála a přesto chtěla dosáhnout? Je to tohle? Pak jseš ale hrozně blízko. O.

Ahoj Kotě, víš, jak jsem řekla, že máš zvláštní jemnou kůži. Myslím na to stále. Na tu zvláštní vlastnost Tvé kůže, které se tak ráda dotýkám. Není jako stařecký pergamen, kterým jsou potaženy kosti starců, jakoby o velikost větší, nežli schránka, kterou obalují. Tvoje kůže je Tvou metaforou. Došlo mi to dnes, když jsem pozdě odpoledne jela svou ‘ruskou ruletu‘ na přecpané kutnohorské výpadovce. Vzpomněla jsem si, jaký je to pocit, když se Tě dotýkám. Jakobych sahala na jemnou pavučinu z ještě jemnějších obživlých ocelových vláken.To předivo zvláštní živě-neživé kůže se pod mýma rukama témě neznatelně pohybuje proti pohybu toho, co je pod ním. Jakoby Tvé tělo, kosti a šlachy tvořili samostatný celek, ke kterému to zvláštní předivo pavučiny kůže prorostlé hmatovými receptory, nepatřilo. Jako dítě jsem jezdívala lokálkou do Tater a na jednom z úseků tratě se koleje zarývali do strmé skalnaté břidlicové stěny a na druhé se železniční násyp nebezpečně tyčil nad řekou. Ta tuhá mastná lesklá břidlice se loupala a při dešti padala do vody a na koleje. Na té stěně byla ochranná síť. Síť téměř neznatelná, ve dne skoro neviditelná. Znatelná jen za tmy, když tu skalnou stěnu osvěcovali světla projíždějící lokálky. Z vesnice, kde jsme přes prázdniny bydleli, jsme občas přebrodili řeku a vlezli na násyp, aby jsme si mohli na tu sluncem rozpálenou břidlici sáhnout. Síť držela pevně tvar té strmé stěny, ale břidlice pod ní byla živá a náhodným pohybem a přesunem oddělených částí formovala tvar sítě. Tvoje kůže a Tvoje duše jsou jako ta břidlice. Na horkém, explozivním ale prazvláštně ztvrdlém jádru je jemná krusta, živoucí předivo zaschlé od předchozího výbuchu. Slepenec prachu, pylu, nečistot a sopečného popela emocí, ale i kalkulací, chladného propočtu a pak neřízeného toku horké nezkrocené a nezkrotitelné lávy živočišného chtíče. Je to zmatené, já vím. Nechci to učesat, protože nakonec bych vyškrtala všechno. Přemýšlela jsem o Tobě celé odpoledne. Přehrávala jsem si celý ten náš poslední večer. Omlouvám se, že jsem byla zvláštně neklidná. Já jsem si prostě nemohla sáhnout na Tvou duši. Buď jsem byla ve své duši zavřená já, nebo si se uzavřel Ty? Nebo jen nepůsobilo kouzlo překvapení a neplánovaného setkání. Jestli Tě to obtěžuje, tak to zahoď. Dnes mě blažilo vědomí a ten nádhernej pocit, ta hmatová vzpomínka, když se dotýkám Tvé studené jemné kůže s příslibem horké, sluncem a vášní pulzující břidlice Tvé duše.

Chybíš mi. Nejvíc ten pocit, když usínáš a já cítím Tvůj dech a cítím tu Tvou nádhernou kůži pár centimetrů od mého těla. Beznadějně mi to zlomilo srdce. Já Tě tak nenávidím! ........

Coffee Heaven je stále přeplněné. Dívám se ke vchodu nepřítomně přes ramena páru sedícího u vedlejšího stolku. Mám zásek. Jen prostě tupě civím. Dívám se skrze blízké předměty jako přes sklo. Nedívám se vlastně nikam. Támhle jde. Utrápený čtyřicátník, ani ne metr pětašedesát, špatně padnoucí oblek, boty s tlustou gumovou podrážkou, pod sakem pletená vesta, v ruce jednu růži v papíru. Podle mailu prý Martin. Prohlíží si jednotlivé stolky, po chvíli se usměje a zamíří ke mně. Mám stále na obličeji ten „zásek". Kristepane, tenhle ten ne! Ještě stále v poloschizofrenním rozdvojení svého vnímaní popadám kabelku a protlačím se kolem něj s nepřítomným indiferentním úsměvem. Pro jistotu mávám někomu imaginárnímu před kavárnou. Mobil v dlani mi vibruje. Na displeji je........ Martin..... Pryč, rychle pryč a ven. Ježíší, to snad už nikdy žádnej další.....

Já se tak strašlivě nenávidím!...že na Tebe Ty parchante, Oldřichu, nejde zapomenout.......

---