10. SUPERKOULE - dílo č. 3 - Dotek

Dotyk za dotykem. Myšlenka za myšlenkou. Bije se na poplach. Všechna klišé jak na talíři. Nic není na svém místě, ale přece je vše v tajemné harmonii. Bojíš se pohnout, jak kdybys byl vytesanou sochou. Vytesán ale sám do sebe. Mlčíš s upřímností převyšující všechna slova - snad abys nenarušil klid.

Slyšíš je? Dva dechy přibližují se s jasnou samozřejmostí . Ještě před chvílí urputně zápasily o dominanci, předbíhaly se, utlačovaly se a hrdě se vzpouzely, ale nakonec zvítězily oba. Nebo ani jeden. Mezi vítězstvím a prohrou bývá jen vlásek. Někdy ani ten ne.

Cítíš to? Šimrání po tváři. Jindy neklidné a burcující; narušující domnělou svobodu. Ale teď? Vůně březové kůry uklidňuje, vrací do dětských let, kdy všechno bylo jednoduché. A tak jasné...Cizí vlasy vždy zaujmou pozornost.

Lidské teplo na boku spaluje. Dráždí mysl v nečekané intenzitě. Slyšíš jak srdce buší, jak naráží do hrudníku, který chce rozervat. Bláznivý orgán, co bojuje proti tělu, které pohání. Ty už se jí ale musíš dotknout - přesvědčit se, že se nerozplyne. Stokrát opakovaný rituál, ale stejně jedinečný ve své předstírané fatalitě.

Jemnost. Tvá ruka na její tváři ti najednou připadá neomaleně hrubá. Je jak kámen, co spočinul na cizí jemnosti, která se stává tvou vlastní. I tak si připadáš jako barbar, který se sápe po posvátné věci.

Lehkost. Cítíš pohlazení, které vybízí, burcuje. Nohy se chvějí vnitřním napětím, které je nutí k sobě hledat cestu. Nečekané doteky. Smysl se bortí, když nohy se proplétají s neutichající lehkostí.

Svět je zhroucen. Rty nachází svou pravou podstatu a rozplývají se k sobě. Slova je vždy tak tížila. Slova tíží nás všechny. teď už jsou rty svobodné, když každým dalším dotykem posouvají hranici vnímání.

Nemusí se nic říkat, vždyť doteky řeknou vše za nás. Na chvíli svobodni zapomínáme na vzpomínky i vize - na minulost, na budoucnost. Zlo se stává vnějším a neuvěřitelným. Lacinou pouťovou atrakcí. Takže už nic nechtít. Jen žít a věřit.

Dotyk za dotykem. Myšlenku za myšlenkou...