Začátek konce 2.

Alice se na něj podívala prázdným pohledem. Věděl, že se jí hlavou žene spousta otázek a v duchu si představoval, jak je cedí přes obrovský cedník a vybírá tu nejvhodnější, popřípadě nejméně zraňující. Podle neměnícího se výrazu na její tváři usoudil, že to může trvat ještě pár chvil, než si jeho žena utříbí myšlenky, přešel k oknu a s výhledem na promočenou ulici si zapálil cigaretu. Kouření neměl nikdy příliš v lásce, ale občas, nejlépe potají, i on propadal kouzlu tabáku. Nikdy to nepřiznal, ale měl rád ten měkký namodralý kouř…

S cigaretou v ústech se otočil zpět ke své manželce - byla teď každým dnem jiná. Něžným pohledem zkoumal její obličej. Byla krásná. Ani v nejdivočejších snech by ho nenapadlo, že takhle jednou bude vypadat jeho žena. Pro něj byla ze všech úhlů dokonalá, měl rád její chladné modré oči, vysoké lícní kosti a dokonale tvarované ne příliš silné rty. Bezděky mu pohled sjel i k jejím kulatým, hezky tvarovaným prsům, která se jí díky těhotenství každý den o něco zvětšila a k jejím dlouhým štíhlým nohám, které teď měla složené pod sebou. Alicin vzhled nebyl to jediné, co ho přimělo zůstat s ní celé ty roky. Byla to její povaha. Tak především mu vyhovoval její způsob kladení otázek. Alice se nevyptávala. Když už se potřebovala něco vědět, předcházel tomu půlhodinový brainstorming, jen aby se zeptala pouze na to, co chce zjistit a dostala naprosto jasnou a naprosto věcnou odpověď. Jemu to vyhovovalo, protože moc dobře věděl, že má dost času na jakoukoli otázku vymyslet odpovídající odpověď, která ji uspokojí. Po letech už si ani nedělal příliš vrásky, že jí vlastně v jednom kuse lže. Lhát Alici bylo snadné. Slepě mu důvěřovala, nebo, jak tušil mu prostě chtěla důvěřovat - každopádně byl v podezření, že i kdyby jí na otázku : „Proč ses zpozdil?“ , odpověděl „Do cesty mi spadl meteorit.“ , přešla by to bez nejmenších pochyb.

Lehce zamračená jej pozorovala z jeho oblíbeného křesla. Věděl, co ten výraz znamená -s jeho občasným kouřením ani trochu nesouhlasila. Zrovna když si zapaloval druhou cigaretu přiskočila k němu, jedním rychlým pohybem mu ji vytrhla z úst a zahodila, v zápětí rázně přibouchla otevřené okno a než se stačil vzpamatovat, přiletěla mu facka na tvář, až mu vyhrkly slzy. Zmateně se podíval na svou rozohněnou ženu, která už měla připravenou odpověď : „Nikdy jsem tě uhodit nechtěla, ale jestli míníš dál takhle kouřit, a ještě k tomu v našem obýváku, neudržím se…“ Musel se pousmát nad tím, jak Alice úpěnlivě dbá o jeho zdraví. Věděl, že i přes její tvrdou slupku a všudypřítomnou racionalitu se obává příchodu miminka a že má přímo hrůzu z toho zůstat na všechno sama. To ona taková nebyla, problesklo mu hlavou. Vůbec taková nebyla, vlastně byla dokonalým opakem jeho ženy – zarputile bojující s nepřízní reality, se schopností dát vždy otevřeně své pocity najevo, neustále rozcuchaná, snad víc dítě než žena, věčně zapatlaná od barev…a s roztomilým ďolíčkem na levé tváři, který se objevil vždy, když se usmála.

Zatlačil představu do pozadí, vnímajíc upřený pohled své ženy, která si určitě všimla smutku v jeho očích. Posadila se zpátky do křesla, počkala až se i on posadí a vyslovila to, nad čím tak usilovně přemýšlela před incidentem s cigaretou : „Jak to, že jsem neměla ani nejmenší tušení?“