Začátek konce 3.

                 „Nikdy ses to neměla dozvědět,“ téměř zašeptal směrem k jejímu zmatenému pohledu. Tolik se styděl, že se jí nemohl podívat do očí. I když nechtěl, začal zase plakat. Ty slabochu, pomyslel si v duchu a jen matně vnímal, jak k němu Alice přistupuje a kdesi v nitru očekával další políček. Místo toho k němu přistoupila a zlehka ho objala. Celý ztuhlý, ruce podél těla, začal se třást. V tu chvíli netušil, jestli se chvěje bolestí, nebo působením jejího něžného doteku. Slzy mu padaly po tváři a připravovaly ho o schopnost promluvit. V zápětí  mu přejel mráz po zádech, když ucítil neznámý pohyb v podbřišku. To se ozývalo jejich nenarozené dítě, zřejmě vycítilo napjatost situace a neklidně sebou v matčině lůně šilo, jakoby tušilo, že se mu za pár chvil může zhroutit celý svět.

Stáli v objetí, mlčky, jak dlouho nevěděl. Vnímal jen, jak mu celou věčnost odkapávají slzy do jejích vlasů. Do těch dlouhých, blonďatých, voňavých vlasů, které tolik miloval. Zase ta bolest. V mysli se mu vybavila ta záplava čokoládových vlasů, těch věčně rozcuchaných, nezvladatelných vlasů, které mu vždycky tolik překážely, když se s ní miloval.

Cítil, jak se od něj Alice odtahuje, stále neschopen podívat se jí do obličeje. S hlavou skloněnou, odkráčela do kuchyně, slyšel jen cinkající nádobí. Za chvíli byla zpátky, pod paží dva hrnky, v ruce konvici s vroucím, nejspíš bylinkovým čajem na uklidnění, a v druhé ruce láhev vodky. Jak dobře ho znala! S vynaložením téměř nadlidského úsilí jej posadila do křesla, podala mu hrnek s čajem, usadila se naproti němu a bez ohledu na všechno do sebe obrátila panáka vodky. Beze slova nalila sklenici i jemu, on si třesoucíma se rukama přiložil k ústům a vyprázdnil do dna.

„Tak,“ prohlásila věcně „povíš mi už, jak to všechno bylo?“

Podíval se na ni s bolestí v očích, už teď si byl jistý, že nebude lhát. Jednak proto, že toho jeho mozek nebyl schopen a jednak proto, že už těch lží bylo dost.

„ Víš, ona nechtěla, aby ses o ní někdy dozvěděla. Milovala mě, ale vždycky říkala, že ty mi můžeš dát všechno to, co ona mi nikdy poskytnout nemůže. Nechtěla tě zranit…asi věděla, jak moc to bolí, když člověk, kterého miluješ, spí s někým jiným.“ 

„ Tak proč jste se vůbec scházeli?“

„ Já…já nevím. Nejsem si jistý, že jsem ji miloval, tak jako miluju tebe. Asi…“

„Co asi?“ zasyčela „Mluv v souvislostech, snažím se totiž pochopit, proč jsi mi celý ty roky lhal, a tvrdil, že jsi se mnou šťastný, když tomu tak zjevně nebylo. A ty kecy o lásce si v tuto chvíli nech, “ přitvrdila.

„Ale tak to není, byl jsem s tebou šťastný, jen...jen bez ní to zkrátka nebylo úplné.“

Zamyslel se a v hlavě se mu absurdita věty ozývala jako nekonečné echo. Zadíval se do podlahy, hlavou se mu míhalo vše, co musel své ženě odhalit, aby pochopila. Sám nevěděl, jestli by něčemu takovému uvěřil, a jestli bude kdy schopen odpustit sám sobě, natož odpuštění sobecky žádat po ní. Velkou částí svého bytí toužil po tom, všechno jí bez okras vylíčit a jelikož se vždycky považoval za čestného chlapa, hezký paradox, napadlo ho ještě, ale pak se zhluboka nadechl, podíval se do jejích slaných očí a pokračoval :

„Když jsme se potkali prvně, byli jsme ještě děti…“