Nemocniční rande

„Už jsem myslel, že nepřijdeš.“
„To bych ti neudělala,“usmála jsem se a nechala se odvést do jednoho z pavilónů nemocnice.
Vyšli jsme do druhého patra a ocitli se před velkými dveřmi s nápisem „Oddělení dlouhodobě nemocných“
„Počkej tady, já si něco zařídím a zvu tě na cíčko,“ řekl a vešel do oddělení.
„To si nechám líbit,“ zavolala jsem rychle, aby mě slyšel.
On se na mě usmál a zavřel dveře. Za necelých 5 minut se vrátil.
„Kuřárna je v bývalé porodnici, tak se prosím nelekni,“upozornil mě.
Já jen vykulila oči a nechala se vést. Když jsme došli na místo, podržel mi džentlmensky dveře a já vešla. V první chvíli jsem měla v očích zděšení, potom nechápavost a nakonec hodně divnej pocit.
„To mi chceš říct, že tady se dřív rodilo?“ zeptala jsem se zděšeně. Byli to dvě místnosti poseté zelenými dlaždičkami, které existovali za komunismu. Všechny spáry byli zažloutlé a na některých zdech se objevovala plíseň.
„To bych radši zemřela, než tady rodila,“ řekla jsem a on se začal smát.
„Věř mi, že jsem už viděl horší věci,“ pousmál se.
„V týhle nemocnici mě to ani nepřekvapuje,“odpověděla jsem.
Vešli jsme do druhé místnosti, kde byli dvě křesla a jeden komunistický gauč, který měla v obýváku moje babička.
„Tohle je ta slavná kuřárna?“ řekla jsem s opovržením.
„Vidíš tady ten popelník?“ zeptal se a ukázal na popelník.
„jo, bohužel.“
„Asi nejsi ve sví kůže co?“ zeptal se.
„To je na mě tak vidět?“ podotkla jsem trochu nervózně.
„To je v pohodě, chápu, že rande v nemocnici není zrovna ta nejromantičtější věc, ale je to aspoň originální,“ odvětil a pousmál se.
„To máš pravdu.“
Konečně jsme si zapálili a vychutnávali si chuť cigaretu, myslím, že to pro nás pro oba bylo veliké uklidnění.  Mezitím jsme probrali všechny možný témata. Cítila jsem se jako bychom si byli souzeni. Jako kdybychom se znali už odmalička. Ani jsme si nevšimli a bylo šest hodin.
„Jééé docela to uteklo, já se půjdu převlíct a půjdem, co ty na to?“ zaradoval se.
Já na souhlas kývla a šla s nim před šatnu, kde jsem počkala.
„Tak můžeme jít,“ kývl na mě a chytl mě za ruku.
Já se jen usmála a nechala se unášet zvláštní náladou, která se mi ovšem líbila.
Před nemocnicí jsme se měli rozdělit.
„Dnešek byl fakt nádhernej,“řekl.
„Taky se mi to líbilo,“ souhlasila jsem a usmála se.
Chvíli bylo ticho, asi jsme byli oba trošičku mimo a nevěděli co dál. Nadechla jsem se, že se rozloučím, když v tom mě políbil. Bylo to něco neuvěřitelného a já věděla, že tohle nebude poslední polibek.
„Tak ahoj,“ otočil se a šel domů.
Trochu jsem se zalekla, co to udělal, ale hned jsem se uklidnila, neboť v zápětí mi přišla sms. DOUFAM ZE TOHLE NEBYLO NAPOSLEDY J Já se jen usmála a začala jsem psát odpověď.