Závislost jménem cigareta

Jdu zasněženou ulicí s hořící cigaretou v ruce. Pečlivě si jí prohlédnu a natáhnu nikotin s kouřem do plic. Zavřu oči a kouř dlouze vydechnu. Aspoň chvíli mám pocit, že na světě neexistuje nic víc než já a cigareta. Když, ale oči opět otevřu, jsem zpět v realitě, kde stojím na mokrém sněhu připomínající zvratky a bláto dohromady. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se zastavila. Rychle jsem se otřepala a šla dál. Chtěla jsem si dát dalšího stala, ale najednou jsem začala vzpomínat, kde vlastně začala moje závislost. Jak se ze zapřisáhlé nekuřačky, stala klepající se troska, která bez cigarety neudělá ani krok, ani jednoduché rozhodnutí. Na ten okamžik jsem si vzpomněla bleskově. Přišlo mi jako by to bylo včera, kdy jsem si dala svou první cigaretu. Cigaretu, která mi dala pocit dospělosti, frajerství, ale poté i status závislačky a hlavně neschopnost přemýšlet bez té věci plné jedovatých a rakovinotvorných látek na které upozorňují na každé krabičce tohoto svinstva. „Kouření může způsobit závislost,“ četla jsem s výsměchem na krabičce lehkých LM se kterýma jsem začínala. Cigaretu jsem si dávala občas na cestě do školy a ze školy. Po třech týdnech jsem si začala dávat pravidelně ráno a po čtyřech už i pravidelně odpoledne. Ani jsem nemrkla a cigarety se stali mým hlavním výdajem, za který jsem byla schopna utratit i celou mojí výplatu z brigády. Nechtěla jsem si přiznat, že jsem na cigaretách závislá, chtěla jsem si to dokázat tím, že aspoň na týden přestanu. Po prvních dnech bez cigaret, jsem se začala klepat jako moje babička, nebyla jsem schopná normálně myslet. Myslela jsem na jedinou věc – cigaretu. Nedokázala jsem ani jeden jediný týden vydržet bez tý ohavnosti, kterou jsem denně strkala do pusy. Ohavnosti, která mi nic nedávala, pouze ubírala zdraví. Z mojí zamyšlenosti mě vrhla až kamarádka.
„Ty si jdeš na cígo a ani mi nepísneš?“
„Sorry,“ zatvářila jsem se provinile.
Kamarádka kouří už od 13 let, ale kdykoliv řekla dost, dokázala přestat.
„Tak dostanu od tebe nějaký cíčko?“ zařve na mě.
Sáhla jsem do kapsy a vytáhla prázdnou krabičku.
„Sorry kočko, ale už nemám.“
„To neřeš, dneska tě zvu já,“ řekla kámoška a podala mi cigaretu.
Chvíli jsem si jí prohlížela a snažila se odolávat. Nezvládla jsem to. Vytáhla jsem zapalovač z kapsy, strčila si cigaretu do pusy a konec strčila pod plamen. Najednou jsem nic kolem sebe nevnímala. Zase jsem si připadala jako jediná na světě. Cigareta se stala mojí součástí života, bez které nemůžu fungovat.  Stala se mojí závislostí, láskou i blížící se smrtí.