Začátek konce 4.

Zadíval se do okna a jeho zorničky se rozostřily, když se mu před očima vybavil ten osudný letní den. Seděl tiše na břehu řeky a pozoroval čeřící se vlnky, sem tam do vody odhodil oblázek, který před tím notnou chvíli převaloval v ruce. Byl sám, ve vesnici, kterou si jeho rodiče zvolili jako ideální místo pro dovolenou, nikoho neznal. Místní děti se s ním nechtěly kamarádit, protože byl přeci jen obyčejný „lufťák“ z města. A tak seděl sám na břehu řeky, aniž by se vůbec snažil vyhledávat jejich společnost. Najednou ho v jeho samotě něco vyrušilo, jakýsi šustot z protějšího břehu řeky. Myslel si, že je to srnka, nebo možná vlk samotář, který se tu podle posledních novin sem tam objevil. Zlehka se přikrčil, doufajíc že tu divokou šelmu nevyplaší. V zápětí úlekem vyskočil, protější břeh se podtrhl a něco modrého spadlo do vody. Utíkal tomu naproti, když byl bosýma nohama asi v polovině řeky, osoba v modré teplákovce (jak se ukázalo, když přišel blíž) se vynořila a jen tak po koutku se usmívala. Pak, když si všimla jeho vystrašeného pohledu, začala se smát na celé kolo. „Není ti nic?“ skoro zašeptal k modré teplákovce. „Ne, nic mi není, ale ty by ses měl vidět,“řekla ta osoba a vydala se vodou směrem k němu. Když od sebe byli sotva dva metry, všiml si, že je to děvče. Vlasy hnědé jako horká čokoláda, původně umně spletené do jakéhosi copu, teď spíš vypadaly jako hnízdo nějakého hodně nepořádného ptáčka. Usmála se a na levé tváři se ukázal malinký dolíček. Už tenkrát byl jejím bezelstným úsměvem tak okouzlen, že si sotva všiml díry po nedávno vytrženém zubu.“Chceš se mnou jít chytat pulce?“ zeptala se bez otálení, „znám jedno místo kde jich jsou mraky.“

Stál a mlčky si tu zvláštní dívku prohlížel, celá promočená, s krvácejícím loktem se na něj prostě jen usmívala a její největší starostí zřejmě bylo, kde na tu spoustu pulců sežene dostatečně velikou sklenici: „Děda by mohl mít nějakou v kůlně…“, uvažovala nahlas. Bez nejmenšího zaváhání s ní strávil celé odpoledne. Ne proto, že stejně neměl co dělat, ale proto, že ještě nikoho takového nepotkal.

Matně vzpomínal na sled prvních dnů strávených s ní. Na to jak společně objevovali svět. Na to jak voněly její vlasy, když spolu v trávě pozorovaly mraky, na to jak nikdy neplakala, když si odřela koleno.

Vzpomínal na ni a srdce mu opět sevřel chlad. Jeho zorničky opět vnímaly deštivý obraz za oknem. Už nikdy ji neobejme. Cítil se mizerný a malý, proč ji jen nemohl zabránit v tom, co udělala? Kdyby byl s ní určitě by…

Z jeho úvah ho vytrhl zamračený pohled jeho ženy, zcela zapomněl, že je Alice v pokoji a očekává vysvětlení té nejzáhadnější  a bezpochyby nejbláznivější věci jakou kdy udělal. Očekávala, že jí dokáže vysvětlit, proč ji celou řadu let podváděl se ženou o jejíž existenci neměla ani nejmenší tušení. Nikdy je neseznámil, nikdy se ani slovem nezmínil, že Johanu zná. Až v den kdy zemřela.

Seděli tiše v šeru obývacího pokoje a nevyřčené věty zůstávaly viset ve vzduchu. Úmyslně se vyhýbal Alicinu pohledu, stál ho až příliš bolesti. Usilovně se snažil utříbit myšlenky, snažil se zkrotit ten příval obrazů, které se mu jevily v mysli. Její oči, její slzy, její plné rty chutnající po malinách, zvuk jejího hlasu a příval všech vět, které od ní kdy slyšel.

S každou touto myšlenkou ho přepadal neúnosný pocit úzkosti, avšak věděl, co musí udělat. Podat svůj životní příběh ženě, se kterou přísahal, že stráví zbytek života, tak aby jej její pragmatický mozek pochopil. Moc dobře si uvědomoval, že sám do dnešního dne nedokázal plně vstřebat to zdánlivě nezničitelné pouto, které ho s ní spojovalo. Nikdy příliš nevěřil v osud ani boha, avšak tentokrát si nebyl úplně jist, protože všechno začínalo být nad jeho chápání. Trvalo to jen okamžik, než se rozhodl. Silou vůle se přiměl podívat do pomněnkových očí své ženy, stále plných zmatku, a řekl : „Musím zjistit, proč si vzala život, pochopím, když mě proto opustíš…“,a doufal, že se ten pocit provinění stane menším.