Ördög

 

Ördög

 

eště byla tma, když Peter vstával. Chtěl být na trhu mezi prvními. Dnešní den byl významný, dnes si měl koupit nového koně. Už se na tu událost těšil, a proto se oblékl do toho nejlepšího, co měl. Když se prohlížel v zrcadle, viděl fešáčka v hnědém tvídovém saku, v béžové košili a v béžových kalhotách. Do města musel jít pěšky, protože jeho předchozí kůň umřel, jak špatně s ním zacházel. Sliboval si, že ten nový kůň určitě vydrží déle. Koně pro něj byly jen komoditami bez rozumu. Vlastně všechna jeho zvířata a jeho služebnictvo podle něj bylo hloupé a zaostalé. Nikdo ho neměl rád, ale báli se odejít. Peter sešel dolů ze schodů a zamířil si to rovnou do kuchyně.

„ Dobré jitro, pane.“

„ Dám si jen kávu.“

„ Ano, pane.“

Hospodyně postavila hrnek na stůl a nalila do něj horkou kávu. Konvici postavila na sporák a utřela si ruce do zástěry. Pak začala krájet mrkev a celer. Rozletěly se dveře a do kuchyně vrazil, jako velká voda, nádeník Iggy. Na to se prudce zastavil jako by viděl samotného ďábla. Peter se prudce napřímil a vykřikl: „ Co si to dovoluješ, ty spratku jeden!“ A ohnal se po něm holí. Iggy uhnul, nato se jeho pán napřáhl znovu a tentokrát neminul. Jeho hůl ho udeřila přímo do ramene, a pak ještě jednou do zad. Asael s pláčem utekl. Když se Peter otočil, uviděl hospodyni, jak na něj zírá.

„ Na co sakra čumíš?“

„ Na nic, pane.“

„ Dnes bude spát ve stodole bez jídla…Celý den.“

„ Ale pane. Venku už je v noci pořádná zima.“

 „ Neodmlouvej! Nebo tam budeš spát taky.“

„ Ano, pane.“

Peter dopil, postavil hrnek na stůl. Urovnal si sako a vyšel ze dveří. „ Dnes se vrátím později.“ Pak už jen slyšela zabouchnutí dveří. Chvíli počkala a podívala se z okna. Pán už byl za hranicemi pozemku a tak došla pro Iggyho, který se schovával v seníku.

„ Pojď, jsem, chlapče. Už je pryč.“ Asael seskočil z horního zásobníku a uplakanýma očima se podíval na hospodyni. Ta ho láskyplně objala. „ Tak pojď. Udělám ti dobrou snídani, co říkáš?“ Jen přikývl a vydal se s hospodyní k domu.

 Podkoní Károly už seděl v kuchyni a četl noviny. Když vešli, vzhlédl. „ Co se stalo?“

 „Vběhnul tu jako vždycky a mladý pán ho přetáhl holí.“ „ Ach, chlapče. To můžeš dělat jen, když není mladý pán doma. On je na to strašně háklivý.“

„Já myslel, že už je pryč.“

„ Myslel, myslel.“

„ Musíš si dávat pozor, jestli tu chceš zůstat,“ dodala hospodyně. Asael se pomalu posadil za stůl a hospodyně mu podala misku s ovesnou kaší. Po prvním soustu se jeho tvář zkřivila bolestí. „ Pořád tě to bolí?“

 „ Ano.“

„ Tak ukaž.“ Prsty mu prohmatala celé rameno a pak řekla: „ Zlomené to není. Neměl bys s tím moc hýbat.“

 „ Ale já musím vykydat stáje.“

„ S tím ti pomůžeme.“

 

Mezitím, mladý pán dorazil na koňský trh. Všude už byla spousta lidí a všichni si prohlíželi vystavené exempláře.  Do oka mu padl jeden černý Akhal-Tekin. Nádherný, bujný hřebeček. Peter se chvíli na něj díval.

 „ Vy jste majitel?“

 „ Ano, mladý pane. Jsem.“

 „ Já toho koně beru.“

„ Jaká je vaše nabídka?“

„ 20 000 korona.“

„ Vy nejste odsud, že?“

„ Ne pane.“

„ Ale berete místní měnu.“

„ Ano pane.“

„ Dobrá.“

Peter předal prodejci peníze a převzal si od něj koně.  Prošli trhem a zabočili do úzké uličky, na jejímž konci stála ošumělá hospoda. U křivého poníka, tak se jmenovala. Vždy mu přišlo její jméno trefné. A pokaždé, když koupil nového koně, musel zajít k Poníkovi a pokřtít ho tam. Hostinský už mladého pána Petera znal a hned mu donášel pivo. Jeho kulaťoučká postava se valila lokálem a pěna z korbelu lítala všude kolem. Dokonce několik hostí bylo postříkáno. Naneštěstí to byli největší opilci ve město, tak jim to ani nepřišlo. Hostinský si neustále něco mumlal pod knírem. Mladý pán se tak dobře bavil, že úplně zapomněl na svého koně. Když už konečně vylezl z hospody ven, byla už noc. Hvězdy svítily na nebi. Podkoní držel jeho koně, aby pán mohl nasednout.  Po pár minutách se mu to konečně podařila, a tak se vydal domů. Doufal snad, že kůň zná cestu? Asi ano, ale zapomněl, že ten kůň v jeho domě nikdy nebyl a tudíž neznal ani cestu domů. Mohl udělat jen jednu věc. Jen tam, kde to opravdu zná. A tak se pustil křivolakou cestou ven z města. Stromoví se zlověstně černalo a sílící vítr, jako by věštil tajemnou noc. Kdesi uhodil blesk. A mladý pán se svalil na zem jak pytel brambor. Kůň uplašeně utekl do bezpečí lesa. Proudy vody padaly k zemi a smáčely vše, co nebylo schované. Peter ležel v příkopě a pomalu mu začínalo být všechno jedno. Cítil ohromné teplo, jako by ho něco spalovala. A měl pravdu.

  Před ním se objevila temná postava. Měla dlouhou černou srst a stála na kopytech, které měla místo chodidel. Mezi ušima se mu tyčily ohromné rohy. Povzdechl si:„Kvůli tobě se mi v kotli připalujou dušičky.“ Podřepl a dotkl se Petera. Ten společně s neznámou postavou zmizel. Přistáli na tvrdé zemi a nad nimi se tyčila ohromná síň. Její sloupořadí bylo tak dlouhé, že oko nedohlédlo jejího konce. Peter nechápal, co se to právě stalo.

„ Kde to jsem?“

„ V Pokolu.“

„ V čem?“

 „ Podsvětí. Říká ti to něco?“

„ Ne.“

 „ Ach jo. S tebou bude, ale těžká práce.“

„ Co prosím?“

„ Jen pojď.“

Ördög se pomalu táhl dlouhou chodbou a jeho kopýtka klapala po mramorové podlaze. Jen Petera nebylo vůbec slyšet. Šel jen velmi opatrně a nejistě.

„ Vedu novou duši, můj pane.“

 „ Tak se podíváme.“

Zastavili se na prostranství před velkou knihou. Temná postava vystoupila ze stínu a odhrnula si kápi. Otevřel knihu a nalistoval správnou stránku. „ Ach ano. Stále nepolepšitelný,“ konstatoval suše soudce.

„ No, já…“

„ Nepředpokládám, že se polepšíš.“

Ördög se tomuto výroku jen suše zasmál.

„ Nemyslím, že se polepšíš. Ale tvůj čas ještě nenadešel.“

„ Takže půjdu domů?“

„ Ano. Pokud neprokážeš dobrou vůli a snahu se polepšit, přijdu si pro tebe a zůstaneš tu nadobro. Rozuměl jsi tomu?“

„ Ano“

Jako mávnutí proutkem se Peter ocitl na polní cestě za svým domem. Bohužel bez peněz a bez koně. Na zem se už snášel soumrak. Vrzla vrátka a před ním přeběhla liška. Peter se už chtěl po ní ohnat, ale něco ho zastavilo. Pochopil, že to není obyčejná liška. Nechal ji tedy běžet svou cestou a vydal se k domovu. Na zápraží se otočil a zadíval se do dálky jako by kontroloval, jestli tam někde nečíhá, pak vešel dovnitř. Posadil se v kuchyni na židli a natáhl si nohy pod stolem. Služka se na něj divně dívala, ale nic neřekla. „ Dáte si něco pane?“

„ Jen kávu, děkuji.“

 „ Vy nebudete nic jíst? Určitě jste celý den nic nejedl.“

„ To máš pravdu, ale nemám hlad.“

„ Určitě?“

 „ Určitě.“ Postavila tedy šálek kávy na stůl.

„ Vem si taky šálek, přece. A posaď se.“ Usedla tedy naproti něj, a čekala co bude dál.

„ Chcete smetanu?“

 „ Ráda.“ Peter usrkl trochu kávy a zeptal se: „ Co se tu dělo celý den?“

„ Ale, normální věci. Nic zvláštního.“

„ Aha.“

Nastalo to trapné ticho, které nastává, když si dva nemají co říct. Služka tedy spustila: „ Víte, pane, dneska jste dal Iggymu hodně zabrat. Bylo to od Vás dost hrubé a neomalené. Ještě pořád ho to bolí.“

 „ Tohle mě dokáže vytočit až do nepříčetnosti. Vím, že se chovám jako můj otec. Prostě je to moje krev a ta je víc než nějaké dobré chování.“

 „ Mě to nevysvětlujte, pane. Vím jak je to těžké, žít s takovým otcem jako byl ten váš.“

 „ No právě. Vždycky jsem si říkal, že budu jiný, lepší. Ale pak se to zlomilo a já zjistil, že být jako on je výhodnější. Lidé to od vás tak trochu očekávají.“

„ Moc by mě zajímalo, co Vás dneska takhle změnilo.“

 „ Co myslíš?“

„ Jste jiný. Hodnější. A to je nezvyk.“

„ Prostě se staly věci, které by mě ve snu ani nenapadly.“

Druhého dne šel Peter do blízkého lesa a na pařezu potkal lišku.

 „ Dobře si vedeš. Dobře.“

„ Co prosím?“

„No, no, hmm, dobrý, dobrý.“

Liška zmizela mezi stromy a od té doby ji už Peter neviděl. Věděl, že má obrovské štěstí, a že se to už nebude opakovat.

---