Začátek konce 5.

Alice v šoku pootevřela ústa, jako by chtěla něco vyslovit. Po chvíli se ale jen bezmocně zhroutila do křesla. Koutkem oka ji pozoroval. Poprvé netušil, co se Alici honí v hlavě, za celou tu dobu co ji znal. A tak prostě seděl a pozoroval kamenný výraz v jejím obličeji. Po chvíli se na něj jen podívala prázdným pohledem a řekla :

„Asi bys mi ten příběh měl povyprávět do konce, abych tě nesoudila příliš tvrdě.“

Podíval se na ni a v očích se mu zrcadlila vděčnost. Jeho srdce zalil příval něhy. Alice pro něj byla prostě dokonalá. Odkráčel do kuchyně a za chvíli se vrátil s další konvicí horkého čaje.Podal Alici hrnek, přehodil přes ni pestrobarevnou deku usadil se naproti ní do svého oblíbeného ušáku, a dlaně si hřál o hrnek s vroucí tekutinou.Nadechl se a po chvíli spustil, tak, jako by vyprávěl dítěti pohádku na dobrou noc.

„ Toho léta jsme se viděli prvně a taky na nějaký čas naposledy…“ vyslovil a jeho mysl se opět začala potulovat ve vzpomínkách, které tentokrát vyslovoval nahlas. Už nepřemýšlel nad žádnou cenzurou…Z nějakého nevysvětlitelného důvodu chtěl Alici ten příběh povyprávět tak, jak prostě byl. Nebo tedy alespoň tak, jak se celý jevil v jeho očích.

V myšlenkách se vrátil k dalšímu setkání s ní. Byl to první školní den na střední škole. Vešel do třídy potichu jako myška, jen aby na sebe příliš neupozornil. Neměl rád když na něj lidé zírali.Vcházel a nenápadně se rozhlížel…stačil na to jeden jediný okamžik, aby na sebe strhl veškerou pozornost, když plnou parou vrazil do lavice.Nevnímal cizí pohledy,jenom ten její.Byla tam, sotva čtyři metry od něj a její krásné oči se na něj usmívaly.Nemohl tomu uvěřit, zase ji našel.Jeho nejlepší přítel se zjevil tak náhle jako tenkrát.Zapadl do lavice a měl pocit,že mu srdce vyskočí z hrudi, jak bláznilo radostí.Nemohl se dočkat až s ní promluví.Odpočítával každou minutu nudné úvodní hodiny.Konečně, konečně! pomyslel si když zazvonilo.Otočil hlavu směrem k ní a zlehka se na ni usmál. Podívala se na něj značně zmateným pohledem, ale úsměv opětovala. Levá tvář a zase ten dolíček. Dvě řady, ted´ už kompletních, bělostných zubů…Dřív než se stačil vzpamatovat, vyklouzla z učebny a kamsi zmizela.

Jasně, jako by se to stalo včera si pamatoval, jak se nemohl dočkat dalšího dne. Téměř celou noc nespal a přemýšlel, o čem s ní bude mluvit... Když ta chvíle přišla, bez nejmenšího studu k ní přišel a prohlásil: „Tak kdy spolu zase budeme chytat pulce?“ ,až když to vyslovil nahlas a dav se začal smát došlo mu, jak ta věta musela znít příšerně. Ona se nesmála. Jen se na něj nechápavě podívala. Když zachytil její pohled, posmutněl. Tak ona si jej nepamatuje. Rychle se od ní odvrátil, aby neviděla smutek v jeho očích a odkráčel pryč. V tu chvíli cítil jen zklamání a nebyl schopný pochopit, jak si někdo nemůže pamatovat nic z toho, co pro něj bylo až dosud tolik významné.

Dny v jeho mysli se začaly slévat, jeden jako druhý. Vzpomínal si pouze, že už se s ní nepokoušel více sblížit. Cítil se poníženě a trapně, a musel uznat, že ho to vlastně dost mrzelo, že zrovna ona neví kdo je. A tak se nějaký čas oba prostě jen míjeli. Den co den sdíleli stejnou učebnu, ale ona o něj neprojevovala nejmenší zájem. Vlastně neprojevovala zájem o nikoho. Po většinu času jen tak seděla a něco si čmárala do svého bloku. Jak ji dennodenně pozoroval, uvědomil si, že se ta kdysi tolik veselá a bezstarostná dívka dost změnila. To, že její boky a prsa zakulatila, nebyl hlavní bod jeho zájmu, i když tato změna byla první, kterou zaznamenal. Už přeci jen nebyla ta malá holka, kterou tenkrát potkal u řeky. To, co jej znepokojovalo, byl fakt, že ta kdysi neumlčitelná holčička nyní sotva prohodila slovo a promluvila vlastně jen tehdy, když byla tázána. Další změna, kterou zaznamenal, byl její úsměv. Od prvního dne, co se setkali ve škole, se už neusmála. Její pohled byl posmutnělý pokaždé, když zvedla oči od těch svých malůvek.

Toho dne,neměl nejmenší tušení o tom, čím si Johana prošla za těch pár let,co se neviděli.