Mátohy a Donaldové

perfektní, v hudbě pak něco z návštěvníků, malinko tajemné a děsivé*

Jo. T.+O.

Ju Lu tip*

To je dost dobrý. Dám si tě do oblibených a ještě se zastavím. Teď jdu už do postele. (T)

malý t

nenaladila mne baladicky a to je její hlavní klad, takže si tipnu, mně se líbí i s výše vyjmenovanými nedostatky :-)) */

To "dvojtě" je pro originalitu, když je jednoduše vidět dvojmo? Bodík je za dřinu s formou villonovské balady. (viz též "Dvojice" na mé stránce) t*

monosylaba nikoli monoslyaba ;-/

Ehm, "dvojtě", správně je psáno "dvojitě"... a pak by neseděl rytmus. Ale dejme tomu, že máš v básni více nespisovných či hovorových výrazů a toto je také jeden z nich, jakkoli se v mém oku vzpříčil ;o) Je zajímavé vidět, jak opakovaná potřeba stejného rýmu vyvolává nadměrné hromadění krátkých, jednoslabičných, resp. dvojslabičných zakončení (mužské/ženské), což může místy působit nenápaditě a chudě. I na tom se ukazuje, jak cvičenec cvičení zvládá. Abych nevzbudil dojem povýšeného odsudku a zastřílel si také trochu do vlastních řad, tuto obecnou tendenci mohu dokumentovat na příkladu vlastního výtvoru. V závětí až bude jednou soumrak stár s obočím v škvírách měřit plot na účtu plném siločar kde běsi tančí chorovod a písně vrasknou jako plod jenž přezrál na rtech v hádky přijde mi malé ticho vhod skřivanům pod kabátky až k šípku půjdou jako pár touha i bolest s ranci bot dva bosí soudci bez tiár co vždy a jednou za život kaménkům v cestě ostří hrot když značí velké pátky přijde mi malé ticho vhod skřivanům pod kabátky až budu po dnech vracet dar do nějž jsem vložil mělký kód a bude zřejmě alles klar a půjde všechno podle not v zámezí směrem na východ z poslední křižovatky přijde mi malé ticho vhod skřivanům pod kabátky až najdu v trní onen bod a krátký pohled zpátky přijde mi malé ticho vhod skřivanům pod kabátky (2003) Nakolik to mohu a dokážu objektivně porovnat - s mužským zakončením se vyrovnáváš lépe, se ženským hůře. Na rozdíl od mého textu lze pozorovat v průběhu textu vzrůstající trend k eliminaci zmiňovaného jevu. Co mi vadí mnohem víc je obdobná nenápaditost v počátcích veršů. V případech předrážkové realizace jambického incipitu (ale fuj ;), tedy v případech kdy na počátku verše stojí nepřízvučné jednoslabičné slovo následované slovem víceslabičným nebo přízvučným jednoslabičným si počínáš až příliš mechanicky. S určitou mírou zjednodušení lze říci, že monoslyaba nenesou přízvuk právě tehdy, když nenesou vlastní význam. Samo o sobě to nemusí nutně znamenat ochuzení textu, nicméně posloupnost "když", "a", "to", "to", "a" v první strofě přináší z hlediska významového podobný efekt jako Cimrmanova rýmová konstanta v oblasti zvuku. A teď to nejhorší - popsané jevy v koncích i počátcích veršů se samozřejmě vzájemně posilují. Navíc s výplňovitými monoslyaby nešetříš, a to právě v těch verších, které by si to zaloužily. Schválně jsem do oné posloupnosti výše nezařadil nepřízvučné "ti", které se navíc jako součást poslání 4x opakuje. To naopak považuji za zdařilé užití nepřízvučného slova, protože počátkem zdůrazněná příklonka v tomto případě dokáže ovlivnit vyznění výpovědi. Tak se dá problému čelit. Je také dobré si uvědomit, že jambické incipity lze realizovat velice rozmanitými způsoby (X - přízvučná slabika, x - nepřízvučná): x Xx(x...) X Xx(x...) Xx(x X...) Ty se v zásadě omezuješ na daktylský počátek nebo na dvoj- či čtyřslabičné slovo s předrážkou. + a je jim x x x (X...) - 1x A to je vše. Třeba možnosti přízvučného monosylaba na počátku nevyužíváš vůbec.

paráda, povedlo

Nejen krásná báseň, ale taky naprosto přesná trefa do toho, jak se dneska po ránu cítím.

Tohleto vidím asi tak na uznání a na tipák.