?

Zoufáš jak já zoufám? Pláčeš pro mě? Snad ne! Kéž by ne... A stejně v to doufám. Těžce, tak těžce je mi! Že zrovna ty mezi všemi… Že zrovna tebe chci mít a že musím si tě odepřít! 

Nemám slov. Myslet nechce se mi. Začnu-li, blesk jako by projel mnou. Ránem, tmou - ženu se. Kéž bych stejně tak mohl i za tebou. 

Spíš sladce? Neřekl bych. V posteli se obracíš. Víš, že mezi všemi, jen sama od sebe se odvracíš. Je jedno co uděláš...

Další zpráva doručená! Jak jiskry oči mé se roztančí. Třeba jsi to ty má milá. Třeba ti jen zoufat nestačí. Kéž by, kéž bys byla! Nejsi. Tak na co čekáš? Kéž bys jako já - pod vlivem zatoužila....

***

Přehoupl se den do své druhé půle. Stále nic nechce se mi! Kde blbý den, blbá chuť a žádná vůle! Nasrat, jo nasrat všem co z dobré vůle nevědíc nic o mně, mluví a mluví... Myslíc, že mám chutě i já jim něco říct...

Však dobrým zvykem je sudba lidem! Cejchovaná zhovadilým moralismem. U výslechu jsem, a že vinen, jasné je jak že přijde další den. 

Co že mým zločinem? Mám říci láska? Pche. Tím je vinen každý adolescent. Jsem vinen svou duší, protože nevěřím všemu, co lidé líčí, co noviny píší, co vítr šeptá. Zradu prý vidím i tam kde není... A že mé nesmyslné sny a chtění ve mně klíčí. 

Nejsem hračka! Já jsem oheň! Mohu hřát a ve tmě zahnat strach. Ale běda tomu kdo mě není hoden! Toho spálím na uhel. 

Záleží teď hodně, zda jsi svíce nebo sopka. Zda vyhoříš jak jiných stovka nebo mě Tvá síla navždy spoutá. Snad protká? Buď můj hrad Atešgah, a já v tobě - jak jeho věčné ohně - budu plát. 

Zase sním... Ach jak! Jak se to může stát? Vidím dálky. Exotickou krásu. Pouště, moře, led. Proč já zoufám tu a žiji svůj šedobílý svět? Proč čekám na tebe, jak na první jarní květ? Vždyť svět je nekonečná louka.

Tak kdo chce zoufat? Kdo se trápit? Kdo z nás - těch co chápou - touží láskou plát? Prý všechny lásky zvadnou... Pak k u zoufání je milovat... nestačí jen mít tě rád?

Jdu spát. Ponořit se v milosrdnou tmu. Nechám si zdát něco... o něčem, co mít musím, ale mít nebudu.