Dřív nebo později ti tu někdo hrozně vynadá, jak mizerně píšeš, tak jsem si řekla, že já to nebudu, jenom tě předem varuju. :) Osobně si myslím, že jsou dva druhy tvorby: první, kdy si člověk prostě jen tak hraje, a druhý, kdy to myslí setsakra vážně, což znamená i to, že se na sobě snaží pracovat, aby jeho texty byly čím dál tím lepší. Pokud patříš do první kategorie, hraj si dál a kašli na to, co si o tom kdo myslí. Pokud to ale myslíš vážně, je potřeba tě varovat, že máš před sebou dlouhou a trnitou cestu, na jejímž začátku jsou jednoduché rýmovačky a na konci skutečná poezie. :) Budiž ti útěchou, že i ten nejlepší básník těmi rýmovačkami taky začínal. Těch pár básniček, co jsi sem zatím dala, jsou jednoduchoučké věci na jednoduchoučká, stokrát omletá témata, které v těch patnácti psal snad naprosto každý. Navíc rýmuješ stylem láska-páska, tzn. vrazíš tam první rým, co tě napadne. Nicméně u téhle básničky se mi líbí jedna věc - ten úplný závěr, kde je pokus všechno to, co jsi v ní řekla, trochu ironizovat. A to je podle mě dobrý začátek. :)
Klíč cesty ke skutečné literatuře (nejen poezii) je vybírat si témata, o kterých ještě nikdo nepsal (což je velmi obtížné), nebo o nich psát způsobem, jaký ještě nikdo nezkusil a používat rýmy a obrazy, které ještě nikoho nenapadly (což je taky těžké, ale už aspoň trochu reálné). Neboj se publikovat dál a nelekni se, až na tebe začne pršet ostrá kritika - jak možná víš, na netu to funguje tak, že když je něco opravdu
strašné, tak na tebe naopak nereaguje nikdo. Negativní reakce jsou známka, že tvoje dílo je aspoň tak dobré, aby někomu stálo za odsudek, a i to už je pokrok. Lhostejnost naopak nevěstí nic dobrého.
Písmák