Uprostřed dne (1999)

 

I.

 

na dlažbě ležely stíny

nepohybovaly se

vypadaly jako opravdové

bez iluzí a romantiky

skutečné

zkrátka složité prosklené otvory

ve dveřích otisklé sluncem

občas zmizely za mrakem

ale

vždy se vrátily

i ráno

 

 

II.

 

hledám tvá slova uvnitř mozku

běžný den – kdy jsou školy plné

otrávených dětí

vy dva jste malovali pokoj na bílo

a já jsem vyvážel hnůj na pole

aby se tam bramborám lépe dařio

 

každou chvíli jsem musel práci přerušit

a věnovat se psovi –

- štěně; chtělo si hrát a pořád mě kousalo do holinek

 

večer jsme naplnili hrnce vodou a postavili je na kamna

pokojem se vinula pachuť kouře

horkou vodu jsme vylili do plechový vany

na dvorku

dolil jsem studenou a vlezl dovnitř

promíchávám vodu

aby se propojily

teplé a studené proudy

 

namydlil jsem si nohy a stírám špínu

usazenou mezi prsty

potom si umeju podpaždí

nasáklé dvoudenním potem

 

po očistě celého těla

si ve vaně lehnu

voda je stále příjemně horká

podívám se vzhůru – na obličej

mi dopadají kapky nočního deště

hledím na černou oblohu a na starou třešeň –

- zázračně osvětlenou

na temném nebi vypadá jako klenot

 

vším tím krásným obrazem prostupuje

pára z mého těla

 

 

III.

 

„Jedééém“, ozve se chlapeček.

„Teď bude žlutá ?

Na co jezděj vláčky ?“

- „Nezlob nejsi tady sám !“

ozve se maminka.

„Dane to musíš pořád do něčeho kopat ?!“

-  „To jsou ale koleje. Jaký je máme čistý !“

 

…na kolejích

z kterých Viktor Dyk

naposledy odjížděl …

 

            x x x

 

…na nádraží

vlaky svítí

tmou

 

 

IV.

 

 

pustím si rádio – zpívá tam Perla

na koncertě ve Frankfurtu

zrovna v té době co se u nás

zabydleli Rusáci

podivní mladíci v uniformách

kteří byli rádi – že mají práci

a těšili se domů

a v hospodách hráli Karla Kryla

a v Německu zpívala Perla

za doprovodu piána a lesních rohů

 

 

V.

 

tmu ruší rozmazané barvy

a tmavé stíny

tak strašně tmavé

že je nerozpustí

ani kapky na skle

dokreslují tu dobu

světla se odrážejí mezi domy

barevná, žlutá, zapnutá

i vypnutá za stromy září

vrchol cirkusového stanu

 v jasných vůních

ve své bolesti

na stromech před domem

zůstalo viset pár hadrů

památka na vítr

ptáci už normálně zpívají

tento večer

snad je to znamení

toho co přijde

do další doby sněhu

flétna

smutně

zpívá tóny starých štol

v nepravidelném rytmu

v nečekaných změnách

hlasy bubnů ohlašují příchod

a zase ty flétny

všude

tak ždímající

a neoblomné

 

 

VI.

 

lednové počasí se někde zapomnělo

i teploměr se začal divit

slunce a černý pták

s větrem o závod

byl by to hřích skrývat se uvnitř

malé papírky pobíhají sem a tam

a čerstvé noviny si našly

svého majitele

babička na zastávce – vyměnila si brýle

tak to bude lepší

čínská tržnice je prázdná

kde jsou ti malí veselí chlapíci

co si tam hrávali své asijské hry

na velké šachovnici

suchého bodláku u plotu si nikdo nevšiml

zevnitř to vypadá trochu jinak

i tvá chodidla se nebojí kousků

skla na chodníku

v autobusu se hromadí dětské kočárky

lidé je musí překračovat a vůbec

jim to nevadí

dneska ne

venku se prochází malý chlapec s krabicí

ukecaná babka má tašku plnou konzerv

pro svého čtyřnohého miláčka

umí jenom štěkat – nic víc

napřesrok si koupí nového psíka

elektronického

stejného jako koupila letos vnoučatům

 

 

VII.

 

v parku

na zemi leží jablko

hnije mi před očima

chci ho přirovnat k životu

zvuk sanitky odváží

dalšího nešťastníka

křivá zrcadla

uspokojení ?

lež ?

nebo jen další dar ?

 

 

VIII.

 

ještě před týdnem jsem to tu neznal

a dnes už s přesností stereotypu

znám každou dlažební kostku

nahlížím oknem do dřevěné hospody

stoly jsou plné lidí a piva

jdu ulicí a prohlížím si názvy obchodů

kam lidé na ta slova chodí

chci si koupit nanuka

ale

v obchodě U božího oka mají zavřeno

tak příště

vyhýbám se zelenavému hlenu

který se se pohybuje uprostřed chodníku

dokonalost sama

dáte si šlehačku nebo hlen ?

podle čeho rozlišujeme chuť a nechuť ?

jdu směrem k nádraží

a přemýšlým o vlakových neštěstích – v televizi o nich

mluví každý den – potká mě někdy ?

v krámku

kde jsem si ve středu kupoval rohlík

zrovna malujou – regály jsou prázdné

na nádraží už je to jen kousek

ještě se vymočím v lesíku a už jsem tam

dělníci kopou v kolejišti díry

nádraží bude mít nové semafory

pozoruji pohyb krumpáčů

vlak dnes neměl zpoždění

 

 

IX.

 

ranní mráz mě ochromil

cejtím jak mi tekutiny tuhnou v těle

krev, žluč a mozek mění se

v ledovou tříšť

vždy když vylezlo slunce

bylo mi hned líp

svět vypadal barevnější

v hospodě jsem dostal zimnici

měl jsem co dělat aby to

na mě nebylo vidět

měl jsem jí pak celý den

jen pro sebe

sedíme u stolu a mluvíme

o Zábranovi

zmateně na nás hledíš

potom vezmeš ze stolu knihu

někde ji otevřeš

a

její pohled se zarazí

 na několika řádcích

nikdy jsem neviděl tvé

veselé oči tak vyděšené

pozoruji zornice jak

zmateně bloudí po stránce

plné neskutečných souvislostí –

- takové bylo její seznámení s Kadišem

 

 

X.

 

vedle nádraží stojí dvě lavičky

oddělují je hlohy s kulatými korunami

jako u nějaké kýčovité pohlednice

ty stromy dovedou být barevné

po celý rok

nejsou to jen nějaké stíny

když hřeje slunce rád si na lavičky lehnu

zakryju si oči rukou

a čekám

takové čekání na vlak mám rád

---