I.

 

Napni to

v sobě

k prasknutí

otevření, vzplanutí

všude uvnitř

to co se hýbe v ďábelských rytmech

vyklepej to ze sebe

nech se tím ušlapat

v plamenech

a vše všední

roztříští se do pestrosti

únavy, úsměvů

vzchop se, byť k poslednímu pohybu

v rytmu nejšílenějšího jazzu

v rytmu jež ti rve duši v plících

vykřič to přes mrtvou ulici

uvnitř prastaré nehybné obrazárny…

 

 

II.

 

Jsme jak cikáni, hledající každý rok

jiné místo k nejlepšímu žití.

Na korbě náklaďáku,

po kolikáté ?

Jak při cestě do Kalifornie v minulém století.

Vítr práská plachtou, že není

slyšet klapot motoru

a malým otvorem ve střeše vidíš

pobíhající mraky,

tvary jež utíkají

co už sen nikdy nevrátí.

Choulíš se na peřině a za hlavou

tě tlačí krabice marmelád a bedna

knih od Václava Havla, Solženicina

a jejich mrtvých přátel

Zebou tě nohy a snažíš se vykašlat

plíce – léčí je cigareta, s očima

upřenýma na barel s petrolejem.

 

Stále se vracel

do svého města - prastaré Obrazárny

plné stínů – postav

jež v Obrazárně spí.

 

 

III.

 

Generace možností

nepřeberných možností bez jediné cesty

bez pevného bodu

šílíme nad tím vším

točí se nám hlava

a hledáme to nejlepší

tu největší cestu

možnost, která bude ta pravá

pro náš jeden život

jsme bez víry našich prapředků

nazdařbůh dění ulice

bez života po životě

bez určení jediného – toho pravého

zmateni z hodnot

zmateni z možností.

 

 

IV.

 

Potkal jsem tě uvnitř tvých slov

tahů štětcem

měla jsi roucho Mony Lízy

Byla jsi černobílá a měsíc,

byl zrovna úplněk,

se ztrácel a objevoval za pavučinou mraků

Chtěl jsem lézt nahoru,

ale mé tělo bylo neovladatelné a stále se

kolébalo nad  tou nekonečnou dírou

Strašně jsem chtěl

chtěl jsem odlézt pryč

od té temnoty a nekonečnosti.

Proč bůh vymyslel vzdálenosti

ty vzdálené nekonečné vzdálenosti

mezi náma.

Viděl jsem měsíc úplněk

a viděl jsem tu díru nekonečna

a viděl jsem tmu

tu bárku nemocných nespavců

i já jsem jí často navštěvoval

a čekal s ní až do rána

než slunce pohltilo měsíc.

A pak znovu a znovu

nespavost bez sladkosti,

ruka duchů.

 

 

V.

 

Chvějící hlas, třesoucí ruce

víčka padají duši odkrývají

v nejčistším snu.

V sklenici utopení, uštknutí homofobií,

překrásné stíny

a překrásná špinavá šachta

vedle záchodků.

 

Probral se ze snění

všichni bloudili

u nekonečných stolů

v nekonečné noci

„Člověče už bych tě málem nepoznal,

dej si s náma“

zaplatil a vydal se domů

ve vaně dopíjel poslední láhev vína

voda pomalu stydla

pohyby v břiše se vrátili

a úlomky vředů

spláchl do záchodu

děsivé sny plné propastí

a ranní fabrika.

 

Všechno to splývá do dnů

- datum není důležitý.

To neustálé omílání téhož příběhu

ho unavuje.

Opět ho navštívil ten starý pocit

stále čekal až se ozve Duch Cesty,

až ukáže

svoji další obět,

jež by ho vysvobodila z nejistoty.

Cesty však byly prázdné …

 

 

VI.

 

Šoupe se podél země

uštědřen záchvěvu slunce

rozdírá si klouby o kameny na asfaltu

trhá kalhoty na místě kolenou

vyje na měsíc

a slídí po zbytcích

v nevinném pohledu

v strmém pokleku

ve tvaru stínu

nenápadný

zajištěný – pojištěný proti ztrátě dechu

teprve za zdí

odkryje plášť svého zjevu

sundá vyleštěné boty

a roztančí se po vzoru vlků…

 

 

VII.

 

Ve vlaku

něco jsme minuli

vše zůstalo skryté

snad to objevíš až se budeš vracet

Otevřel okno a nechal se

ošlehat větrem

vyrvat si vlasy

být blíž

dokud ho průvodčí

nevyruší ze snění

Když se vzbudil byla už tma

koleje duněly trochu jinak

a za oknem bylo vše ukryto

až do rána.

 

Slunce zářilo o sto šest

a i když stromy ještě spaly

bylo cítit jaro

vstoupal do kopce

a vítr ho tlačil zpět

rád chodil proti větru.

Vítr rozfoukával zbytky listí

měl najednou pocit

jako by byl právě podzim

- jeho milovanej smutnej podzim

jeřabiny ležely dál na cestě.

 

 

VIII.

 

Kruh se uzavírá

jsi jako já tehdy

bez víry, stability

a plná síly

jako tehdy

bez starostí bez budoucnosti

užij si ten pocit

jsem rád, že se na chvíli

vrátil i mně.

A řekni tiše do větru

„Světe chci tě, teď“

Řekni to hned teď

vždyť přeci víš

že neznáš konec

Kámen ti dodá sílu

stejně jako hudba co ti vyrve srdce

Nikdy nezapomínej

schovávej si vše ve svých vzpomínkách

dobré i zlé

jednou se ti to bude hodit

až budeš stát na rozcestí.

 

 

IX.

 

Hleděl na mlhu,

která vplouvala do místnosti otevřeným oknem.

Celým tělem vnímal tlukot kapek

jež skapávaly

z prosakujícího stropu do plechovky.

Vnímal jen mlhu a tlukot kapek

v restauraci ÓM

si vždy dal pořádnou porci chawmenů.

Najednou věděl

že chce zůstat.

 

Všechno znělo jinak

otevřeným oknem

ulice ztichla

jen bzukot větráku,

když zrovna nevypnuli proud

a šramot švábů

plazení ještěrek

a její čepice – ohňostroj noci

připoután ke křeslu,

ruce pevně na opěradlech

jako na kolotoči, přisátý

Nabídla mu sušenku,

bál se, zda dokáže natáhnout ruku

dokázal vstát a jíst,

ale vše se vrátilo

leželi na zemi

smáli se švédským joukům

a českým vtipům

jediná chvíle

a pak zůstali nehnutě ležet

sbaleni do jediného těla.

 

 

X.

 

Tanečnice bez zvuků

ruce slov

anděl osudů - neštěstí na cestě

uvnitř pohybů ruce slov

plné

a tvář v pocitech

náhražka  vnímání.

Na které straně ?

Pošli mi slovo

pohybem ruky

vrátím ti ho v tváři

v očích

v stísnění

omdlívám z těch pocitů

uprostřed tvých slov

rukou

poslední číslo a mrtvý potlesk

bez zvuků

s tvářemi

poslední píseň

naposled

pak už jen ticho,

pro tanečnice ticha

hudba skončila.

 

 

XI.

 

Všichni jednou odejdou

z domu

ze své země

ze světa

odchod je to poslední co bolí

poutníka

smrt je to poslední co bolí

zemřelého

 

 

XII.

 (RIP Mejla Hlavsa)

krátké dny

lesklé sny

beze slov

konce cest

přeřízlý čas

křičící můry

poslední krok

mlčící zeď

zkroucená hruď

bezesný den

 

poslední grog

zhašená svíce a druhý břeh

 

radostné slunce

uprostřed slov

kameny v řece

hluboký brod

všemocná kouzla

prorostlý vous

poslední hodina

tíha cos chtěl

tušení stínů

hubená kost

na druhou stranu

přes řeku most

 

poslední grog

zhašená svíce a druhý břeh

---