Už zase skáču přes kaluže

Útržkový film,který se mi zdá na mě působí trochu zmateně…Nevím kde to jsem,proč tam jsem, a co tam dělám…Najednou se probudím do neznáma…Prohlížím si čtyři bílé ,pusté stěny,které mě obklopují a které na mě působí tak trochu klaustrofobicky….Podle pachu,kterého se nadechnu usoudím,že jsem v nemocnici….hlava se mi začíná točit z myšlenek,které jsou jako splašené vosy,a které se mě jako naschvál snaží vyprovokovat ,abych se začal bát z toho,co mě následujících páru vteřin čeká..připadám si tu jako zajatec,který aniž by věděl co se stalo čeká na svůj ortel smrti…Ach,ta protivná hlava,povzdychnu si nad zesílenou bolestí,a v tu chvíli spatřím nepatrné škubnutí kliky a než se nadám vchází dovnitř osoba zahalená v bílé…,tak přeci můj šestý smysl nelhal,jsem opravdu v nemocnici….jenže co se to proboha stalo,že si z toho vůbec nic nepamatuji…?!Podle cedulky,kterou měla ta osoba přišpendlovanou na bílém plášti poznám,že jde o pana primáře…který už ovšem na mě, jak už to měli všichni doktoři nacvičené,když šlo o něco moc zvláštního začal mluvit…první slova jsem ještě stačil zachytit-Měl jste vážnou nehodu…a to je vše,pak už jsi jenom pamatuji jak se přede mnou zatemnilo, pan primář zmizel a já se zase ocitl v tom připitomělém filmu,ovšem teď jako by ho někdo posunul a já měl tu  možnost si ho jako v kině vychutnat od začátku….zdálo se mi,že byl podle všeho asi večer…a já ještě s mojí partou oslavoval něco,to už si nepamatuji co,když v tom jsem dostal nápad,že bychom mohli vyměnit bar a jít to zapít někam jinam….který bar jsme si vybrali,tak to už  si nepamatuji,ale jediné co se mi vrylo do paměti bylo,jak jsem spatřil onu tu  holku,před kterou jsem dostal nezkrotnou chuť se před ní předvést…ani nevím proč,vždyť to není vůbec můj styl…možná že to bylo spojené s tou neznámou oslavou,na kterou si né a né rozpomenout..a pak už jsi pamatuji,jak jsem jel v neznámém autě,vedle mě ta krásná dívka a venku pořvávajíc moje parta..zachytil jsem jenom pár slov,jako ať nejezdím,co blázním….A pak,jako,kdyby má noha dostala něčí rozkaz jeď,…šlápla na plyn a jeli jsme hlava,nehlava.Připadalo mi to jako hra s časem,buď já,nebo někdo jiný,kterého jsem nemohl přenést přes srdce.Alkoholismus mi zřejmě stoupl v hlavě,protože jsem šlápl na plyn a ručička právě ukazovala přes 160…a pak,srdce se mi skoro z toho zastavilo jsem spatřil železnou konstrukci domu,ke které jsme se šinuli neskutečnou rychlostí,dívka vedle mě nesnesitelně křičela a škubalo se mnou,ale já ji setřásl a ještě naštvaně přidal na plyn,jako nějaké „děcko“,které chce za každou cenu dostat vytouženou hračku..a pak ,když jsme byli páru metrů před ní ,se mi hlavou přehnal můj životní příběh,jak jsem šel poprvé do školy,až dosud..a pak ten výkřik dívky,který div se mnou neškubl,jak jsem se lekl…a obrovský náraz,mé myšlenky,jako kdyby někdo pomyslnými nůžkami odstřihl od mé pracně vyšlapané životní cestičky.Poznal jsem,že tohle je konec toho filmu,ale opravdu jenom toho filmu?Trochu mi tu chyběly titulky,jak moc to dramaticky vypadalo. Co se dělo pak,to si už nepamatuji...jediné,co si vybavuji je,jak jsem se probudila s tím se i já doopravdy probouzím do teď už nesnesitelného nemocničního pachu….Nevím jak dlouho jsem nebyl při vědomí,ale když jsem se rozhlížel po místnosti podrobněji spatřil jsem ženu,která seděla vedle mně a div mi nerozmáčela ruku od jejího neustálého pláče,kdo jste?zeptal jsem se trochu ochraptělým hlasem.Ach Robe,povzdychla si žena,když mě uslyšela a spustila se do dalšího a   ješte nesnesitelnějšího pláče.Chvíli jsem pozoroval,než se oslabená a strašně vystrašená žena uklidní.Po chvilce,ale její nářek zeslábl a ona se spustila do útržkových informací,které byly přerušované jejím škytáním…..Měl jsi vážnou nehodu.Moc vážnou….Jak moc vážnou?zeptal jsem se s obavou v hlase.Pozoroval jsem její oči ze kterých šlo číst jako v otevřeném románu…Museli ti vzít tvou nohu….Co?vyjekl jsem…pohlédl jsem na ženu,která se náhle spustila do pláče,který místy přecházel až k šílenství…..Nemohl jsem věřit slovům té ženy,taky že proč,byla úplně cizí,a proto jsem se rozhodl ,trochu s třesoucí rukou ,že odkryji  přikrývku ,pohlédl jsem na své nohy očekávajíc kapku naděje,ale ŠOK z chybějící nohy mi vrátil paměť ,teď jsem poznal,kdo je ta žena,to je přeci má máma ,a taky že jsem se jmenuji uznávaný krajský fotbalista Robert,a že ta oslava byla skrze vítězství za první místo nejkrásnějšího krajského fotbalisty….Né!!!!Hlava se mi z toho všeho zatočila..proč já?kladl jsem si otázky,a pak se mi vrazila nechuť vůči alkoholu,který to vše způsobil…a skrz kterého budu navždy mrzák...zavřel jsem proto oči ze strachu ,co bude dál..A když jsem je otevřel znovu spatřil jsem asi pana primáře,který měl v očích soucit a kterými mi sděloval,že bude vše v naprostém pořádku,a že i když nemám nohu i s novou  protézou se prý zvládne cokoliv…Ale vy to nechápete!!!!zařval jsem na něj,v hlase nenávist ze všeho…..Jsem mrzák, a mrzákem taky zůstanu….Jak chcete,vzdal to primář a zavřel dveře z druhé strany,a já zůstal sám….pohlédl jsem smutně do okna a pociťoval jsem jak mi pomaloučku vlhne tvář,chťěl jsem utéct,ale ono to nešlo….poznal jsem že tohle je má konečná,a že nikdy už nenastoupím do mého polárního expresu,ale i přesto všechno se v mém nitru našel hlásek,který mi napovídal,že když budu silnější budu moct utéct odtud a dokázat,že i přes obrovský handicap se dá zvládnout cokoliv.Znenadání jsem se začal těšit až začnu znovu skákat přes kaluže a začnu bojovat jako správný chlap,vždyť tohle je obrovská výzva,nebo ne?!