Večerní povídání se zeleným drakem

Zelený drak vrní. Dívá se mi přes rameno na moje neuspořádané řádky, sleduje, jak mi prsty běhají po klávesnici. Společně posloucháme vrčení počítače, večerní zvuky města, rozsvěcení a zhasínání světel v domě. To blikání vypínačů je slyšet pořád - je nás tady hodně, lidí, stínů, iluzí a každý někam chodí, z místnosti do místnosti a bliká. Žárovky se rozsvěcují a zase chladnou.

Ten dráček má smaragdové oči, ale pamatuju si ještě doby, kdy byly červené, žíznivé, plné vášně. Pamatuju si ten čas, kdy jsem si ho vysnila z podzimního listí, kdy jsem ho poprvé vyhodila k obloze a on letěl, letěl... A pamatuju si i tu zimu, kdy jsme se společně choulili pod peřinami a dýchali vůni vánočního cukroví. Tehdy zmodral, křídla mu zledovatěla a až na jaře se změnil v tohohle mého zeleného přítele.

A teď je léto. Kouzelné léto, o jakém se mi vždycky zdálo. Sedáme dlouho do noci na balkóně, koukáme na hvězdy, přes den spíme a jíme a žijeme dobrodružství. Hledáme na zahradě poklady, vaříme želé, vyprávíme si příběhy o skřítcích, rarášcích a strašidlech.

Čas se zastavil. Noc nikdy neskončí. Viď?