Usínání nad klávesnicí

A víš, děcko, že budeš mít stříbrné vlasy?

Vlastně jsem nikdy nechtěla zestárnout. Ale přišlo to nějak samo, polehoučku, potichoučku. A najednou nejsem tím, kým jsem byla, a že jsem tehdy věděla, kdo jsem... A teď nevím. Zítra zase o den starší.

Všechen ten čas. Co jsme všechen ten čas sakra dělali? Vždyť jsme mohli dokázat tolik věcí! Mohli jsme se naučit milovat nebo si jen tak hrát v písku, mohli jsme si číst v knížkách se spoustou cizích slov a v noci tiše vyklouznout oknem z domu, bloumat nocí po ulicích města... Mohli jsme cokoliv. Teď už nám žádné minuty nezbývají a ty co ještě máme si musíme hlídat, zavřít je dovnitř sebe, neztratit ani vteřinu. Schovat si svůj čas jako poklad, zahrabat ho na zahradě a nechat ho hlídat duchy. Nenechat se okrást.

Víš, děcko, víš vůbec, jak tě miluju? Víš, že jsem byla jako ty a že ty budeš jako já? Ne chytřejší, ne hloupější, ne hezčí nebo ošklivější, ne přesně taková... Jen ty stříbrné vlasy.