konec ničeho

Některý věci jsou podobně nevyhnutelný jako típnutí cigára, jakkoli se zdálo bejt nekonečný. Zastávka, na který už žádnej autobus nikdy nezastaví, by se snadno dala zaměnit se situační metaforou všeho, co mezi nima kdy bylo (nebylo), tahle byla nicméně reálná (jako nekonečný cigáro).

Vypnul motor, zesílil radio, otevřel obě okna. Mlčky vystoupili a tradičně se usadili na obrubník. Postavila obě ledový (srdce...) kafe mezi ně, aby ta nezvyklá mezera, která je dělila (a divný noční pocity násobila), nebila do očí víc, než bylo potřeba.

Vyprávěl jí o pocitech, který chápala, ale který jí byly aktuálně na míle vzdálený. Kouřil, občas usrknul ze studenýho kelímku, čekal na útěchu, tak jako zastávka na autobus. Dřív by ho vzala za ruku nebo zkusila zoriginálnit několik „tobudedobrý“ klišeé, ale ty časy byly nevyhnutelně típnutý. Nechala ho vyprávět, občas zamručela „hmm“, občas se ironicky pousmála do tmy a přemejšlela, kdy se to stalo, kdy se jí to všechno přestalo týkat. Nevymyslela nic, nechala si připálit, odsunula kelímky a vyměnila si s nima místo. Opřela si hlavu o jeho rameno, jednou rukou ho pohladila po zádech, druhou si potáhla z cigára. Kdyby měla třetí, strčí si prst do krku, a kdyby měla čtvrtou, dá si facku z obou stran.

„Blbýho půl metru,“ řekl po překvapený chvilce ticha, „a všechno najednou dává smysl.“

Příští den se nechala od srdce poslat do hajzlu a v jedenáct večer si v nonstopu vedle baráku koupila svou první krabku.