Jeden květ na louce

Jeden květ na louce,

střed vesmíru zeleného.

Lístky jeho tichounce

padají na tvář spící.

Zemřela dívka kdysi tam v trávě,

on chtěl ji najít sám.

Nevěříš-li té zprávě,

jak koupil jsem, prodávám.

Šero padá na zemi,

zima, zima vkradla se do srdce.

Jsme trošku sami přijde mi,

sami a přece spojení.

Hřejivé ticho všude kolem,

noc černá, jako nicota sama.

Co je teď tvým úkolem,

vědět chtěl bys o životě víc?

Na temném nebi hvězda září,

první z myriád světů.

Co ucítil jsi na tváři?

Byl to snad polibek, či pouhý závan větru ?

Vše je dočasné a pomíjí,

i hvězda z oblohy padá.

Smutné že láska lidi zabíjí,

smutnější že zemřela tak mladá.

Pohleď do hlubin temnoty,

nic se ti neskrývá, jen ty to nevidíš.

Vesmír plný černé prázdnoty,

tam štěstí nikdy nebývá.

Tak vstávej, je ráno!

Slunce zahřívá už tvoji tvář,

rose z listů padat je dáno,

do země prsty zarýváš.

Netruchli, že ráno ničí noci klid,

každý den, pořád a neustále.

A když budeš zase chtít,

vzpomínkou vracej se – ne však neustále.