Úvodník od autora Květoň Zahájský

Jednoho krásného dne mě na ulici nečekaně oslovila nápadně veselá slečna v přiléhavém tričku. Usmívala se, až to vypadalo, že má náušnice v koutcích úst, a ptala se, jaký mám tarif. Přišlo mi to zvláštní, neboť jsem se právě chystal položit jí stejnou otázku.
Mé rozpaky si zřejmě vyložila po svém, pročež se začala domáhat informací o mém telefonu. Tentokrát jsem se zaskočit nenechal a vychrlil jsem pohotově své telefonní číslo. A aby její zájem neochladl, přidal jsem pro jistotu i jméno a adresu.

„Vy jste mě špatně pochopil,“ pravila vlídně, „chci jen vědět, jaký máte mobilní tarif, a u jakého jste operátora?“

„Dosud jsem se domníval, že chápu správně,“podivil jsem se, „až na ta poslední slova - jakou že vlastním pohyblivou sazbu a u jakého početního symbolu se nalézám. To je nějaký rébus, viďte slečno? Škoda, že tu není kolega Šťuřil. On je fyzikář, a podobné hlavolamy řeší s neochvějnou bezchybností. Já vyučuji pouze češtině a dějepisu, a mým koníčkem je psaní veršů, víte?“

V tu chvíli se její veselý úsměv změnil na soucitný, a vrhla na mě ten druh pohledu, jímž se díváme na ropuchu, která nám právě olízla lízátko:

„Já vám chci jenom vysvětlit, že máte špatný tarif u nevhodné společnosti, která vás okrádá o peníze, a poradit vám, jak z toho ven. Znamená to pro vás sice jistou investici, ale mám pro vás speciální cenu.“

Načež počala závodní rychlostí hovořit jakýmsi neznámým jazykem, ve kterém se zhusta vyskytovaly výrazy SIM, SMS, MMS, EDGE/GPRS, WAP a podobně.

Po nějakém čase brebentilka nabyla dojmu, že se stydím, protože jsem nehnutě stál s pokorně skloněnou hlavou. Ve skutečnosti jsem nemohl odtrhnout oči od klůcku látky, kterým byly těsně ovinuty její boky. Tento oděv neposkytoval fantazii téměř žádný prostor. Když se dostavila fáze mimovolního poklesu čelistí, provázená kanutím slin, šťouchlo do mě děvče perem a pravilo:

„Jaký typ telefonu máte?“

„Co to?“ ožil jsem. „Ach tak, Tesla.“

„Tesla?“ vyděsila se slečna, „to neznám. A jste s ním spokojen?“

„Jsem si vědom, že pokrok nezastavím,“ odvětil jsem, „ale aparát vyhovoval mému otci, proč by nestačil mě? Ale nebuďte smutná. Neměla byste zájem o moji sbírku básní? Vydal jsem ji vlastním nákladem a stojí jen padesát korun. Dobrá, tak pro vás - za třicet. Počkejte! Že jste to vy, tak za dvacet! Haló, slečno! Neutíkejte! Co říkáte? Kam že si mám strčit ty svoje básně?“