Vševidoucí

Letos léto začalo skoro o měsíc dřív. Ostatní vrstevníci byli bez sebe vzrušením. Koupali se na veřejných plovárnách, dívky s chlapci se cákali v teplé vodě, hráli kohoutí zápasy a svá mladá těla nestydatě odhalovali paprskům květnového slunce. Seděl sám doma na zahradě, četl knihy. Léto pro něj bylo utrpení. Titěrné plavky na téměř dokonalých tělech žen a dívek, krátké sukně, co často odhalovaly i to co by neměly, hluboké výstřihy s krásně tvarovanými uličkami mezi ňadry.

Směl se dívat, ale nic víc. Chtěl se stát knězem, katolickým knězem. Jeho život měl být svázán celibátem, měl žít bez žen. Bez jejich hladkých nohou a uliček ve výstřihu. Rodina kolem něj nebyla příliš zbožná, nikdo nechodil do kostela, nikdo nedával svou víru či nevíru najevo. A možná i kvůli nezájmu ho začaly zajímat otázky víry. Stát se knězem nebyl jeho dětský sen, když byl malý, chtěl se stát námořníkem, aby ujel daleko. Nakonec nemusel do takové dálky, mohl před světem utíkat k Bohu. Mohlo by vypadat, že musel utíkat před něčím, co ho bezprostředně ohrožovalo, ale nebylo tomu tak. Utíkal sám před sebou. Bál se žít, užívat si, proto se obracel k nebesům.

Seděl pod stromem a četl. Držel knihu v ruce a očima přejížděl po jednotlivých řádcích, doslova hltal slova, věty odstavce. Četl rychle, když se zaměstnával myšlenkami spisovatele, nemusel si představovat jeho spolužačky opalující se na hraně bazénu. Těšil se na chladné dny, na déšť, sněžení a teploty pod bodem mrazu, kdy všechny příslušnice něžného pohlaví musely obléct tlusté ponožky a nehezké dlouhé sukně. Vzpomněl si na poloprůsvitné šaty, co si dneska vzala na sebe Markéta.

Sedla si na jeho lavici. Chtěla vysvětlit logaritmy. Normálně mu ani složité příklady nedělaly problém, najednou se mu, ale začaly třást ruce, lehce mu zčervenala tvář. Cítil její vůni, voněla nádherně, tak žensky. Měla překrásně blankytné oči. Když se jejich pohledy náhodně setkaly, vždy ucukl jako první. Snažil se tuto skutečnost vypudit z hlavy. Místo toho opět červenal, ale nikoli studem. Cítil, že ho lehce brní v podbřišku. Tomu se snažil předejít. Cítil natahující se látku svých kalhot.

Pokoušel se číst, ale před očima měl jen Markétiny oči. Vzpomněl si na její drobné rty, co po něm opakovaly věty o logaritmech. Její bezmocný pohled na papír plných matematických úprav ho dováděl k šílenství. Pohladil křížek na krku. Mnul ho mezi prsty. Nezabíralo to.  Nepředstavoval si už jen Markétu, ale snil o hladkých nožkách na vysokých podpatcích, hlubokých výstřizích, krátkých tričkách a ještě kratších sukních, černých punčoškách s krajkovými podvazky.

Představoval si ženy nejrůznějších tváří, očí i rtů. V jeho snech se procházely skoro nahé, byly oblečeny jen do toho, co chtěl. Pokoušel se tok svých myšlenek zastavit, bohužel se nedařilo. Z jeho kalhot se stále něco dobývalo ven. Chlapci v jeho věku si z nadmutých kalhot dvakrát tolik nedělali. Za prvé už uměli ovládat své primitivní pudy a zadruhé když už se jim to stalo, tak měli po ruce některou z těch s dlouhýma hladkýma nohama. Uklidňoval se tím, že někteří lidé věří, že spojení s Bohem jde dosáhnout pomocí tělesné extáze. Sám tomu sice nevěřil, ale musel si nějak své sebeukájení odůvodnit.

Stále držel svůj černý kříž na krku, ve snaze zapomenout na hříšné myšlenky. Pomyslel si, že Bůh zkouší jeho víru, ale jeho mladá mysl nemohla čelit takové zkoušce. Pro tentokrát zkrátka neodolal.  Pokusil se rozvázat šňůrku, na které se pohupoval na krku. Spěchal. Zlomil si nehet. Zbytek nehtu, co se odtrhl, ukousal. Teď napodruhé si s uzlem poradil. Křížek se mu složil do dlaně. S knihou v jedné ruce se zvedl. Křížek si schoval do kapsy u kalhot. Odešel domů. Nikdo tam nebyl. Měl dost času a klid. Stáhl si kalhoty ke kolenům. Lehl si na pohovku. Pomyslel si, že Bůh není vševidoucí.

Opět podvedl svého Boha, ale především své přesvědčení. Jeho výraz, když ležel vyčerpaný na pohovce, nebyl provinilý, ale byl plný uspokojení a radosti. Vždyť On to tak chtěl. Pověsil si kříž na krk a odešel si zpátky na zahradu číst před zraky Boží.