Smutný příběh o smutném manželství...

Před čtyřiadvaceti lety se zamilovala čistá duše. Zamilovanost není ničím zvláštním – já vím, ale když se zamiluje „dobro“, musí zákon rovnováhy bojovat o své zachování leckdy zbraněmi mnohem silnějšími, nežli je obvyklé.

Ona čistá duše patřila dívce, jenž zaplatila přehnaně vysokou cenu za pouhých pár dní naplněných štěstím a radostí ze života. Během jednoho roku se vdala, ukončila studium vysoké školy, starosti s výběrem oblečení vyměnila za starost o střechu nad hlavou a porodila holčičku.

Velmi těžko se popisují pocity ve chvílích, kdy slaboučká nastávající maminka bez pomoci sestavuje nábytek, pokládá koberce a ještě vaří večeři manželovi, Osamělá žena přesně věděla, jak tráví „živitel“ rodiny volné chvíle – nebyla si ale jistá, zda jí právě toto uvědomění nepůsobí zármutek větší, nežli by působila tzv. sladká nevědomost. Fotbal s kamarády (a následnou finanční podporu okolních restaurací) přeci jen v těchto chvílích nepovažovala za nejdůležitější aktivity – ten den měla totiž podivné tušení, že bude manžela potřebovat víc, než kdy dřív. Uprostřed noci pak skutečně neležela ve své posteli, ale odhodlaně bojovala na porodním sále.

Náročný porod nového človíčka neměl daleko od naplnění rčení „život za život“. Síly si však mohla dodat jen z vědomí, že už není sama – jsou dvě! Holky bojovnice! Spolu to zvládnou a nikdo a nic na světě je nerozdělí...

Dvě čisté duše bojovaly uprostřed noci o své místo na Zemi a zoufale (však marně) hledaly tolik potřebnou podporu, lásku a zájem svých nejbližších.

Mladý otec přivítal miminko po svém – dva dny slavil s kamarády. Vím, že většina „čerstvých“ tatínků volí tuto možnost, ale také se domývám, že tito tatínkové nejprve navštíví porodnici a obstarají pohodlí pro svou rodinu..Náš „hrdina“ se však takto nezachoval – bohužel...

Dívenka, které dávno vyhasly jiskřičky v očích, se stala mladou paní, živitelkou rodiny a matkou – hravost a úsměv na tváři vystřídal smutek a strach o přežití, křehkost a nevinnost zastřela bolest a žal. Dávno věděla, že něco není v pořádku, že se někde stala chyba – vždyť v představách bylo vše zcela jiné a tak krásně!

Nevadilo jí, že se stala mladou matkou, svatbu uvítala s radostí a rodinným životem by klidně nahradila večírky a bezstarostné klábosení - velmi brzy však pochopila, že se stala vězněm ve vlastním světě.

Dalších pár let jen tvrdě pracovala. Holčičku odkládala do jeslí, babičce na hlídání a občas si jí brala do práce. To vše jen proto, že živitel rodiny, otec a manžel zodpovědně budoval zázemí pro rodinu v jiném bytě, s jinou ženou.

Naše utrápená duše to věděla celou dobu, trpělivě snášela soucitné pohledy členů rodiny, přátelé, které znala od dětství jen klopili oči a postupně se raději vytráceli z její blízkosti. Sama sebe se ptala, kde udělala chybu, čím od sebe odehnala člověka, kterého tolik milovala.

Za 5 let už byla jen bytostí plnou smutku, křivdy a nesmírné bolesti.

5 let - tak dlouho se dokázala dívat na člověka, který jí tolik ubližoval a dál trpělivě žehlila košile a vařila večeře. Téměř každé ráno trpělivě vyhazovala to, co před několika málo hodinami chystala na stůl - co kdyby náhodou přišel domů a ona by neměla večeři nachystanou? Odešel by a tomu děcku pak pukne srdce. Už jen tak tak drželo pohromadě – každé ráno odmítala holčička opustit byt, křečovitě se držela topení a bolestně plakala. Nechtěla jít do školky – nechtěla být pryč, až se táta vrátí. Bála se, že na ní zapomene a přestane ji mít rád. Nechápala, proč jí maminka zfackovala a proč nepřestává křičet. Ranní odchody do školky se staly každodenním utrpením pro dvě zraněné duše a příčinou toho všeho byla následující slova:

„Měl to být chlapec – nositel jména! Holka je jen holka, ale CHLAPEC – nese jméno, nese tradici - je tím, kdo se zaslouží o udržení rodu. Od jediného syna je přípustným potomkem pouze chlapec! Dívky jsou bezcenné a nezaslouží si pozornost této rodiny.“ 

Tak svá vnoučata hodnotila rodina, do které vstoupila ta nevinná a čistá duše s otevřeným srdcem a upřímností. Tak mluvili rodiče jejího manžela o miminku, které porodila s vypětím všech sil a starala se o něj od počátku sama, bez pomoci jejich „pracovně vytíženého“ syna. S kamennou tváří dokázali odsoudit své vnouče a pomlouvat snachu jen proto, že se narodila dívka. 

Nějakou dobu už tušila, že rodina do které se vdala postrádá jistou lidskost, „city“ jsou pro ně jen prázdným slovem a člověk je v této společnosti hodnocen na základě materiálního bohatství, společenského postavení a rodokmenu.

Stála před krutou pravdou a měla nesmírnou chuť manželovi sbalit kufry a zapomenout. Na druhou stranu tady však stále bylo to dítě a na jejím úsudku byla závislá i ta malá. Rozhodla se tedy, že rodina má být úplná a svou čest, hrdost a zraněné city odsunula stranou. Tiše totiž doufala, že pan doktor brzy přijde k rozumu a přeci jen pochopí...

Pan doktor nepochopil. Stále častěji oznamoval neexistující noční směny, domů chodil už jen pro čisté košile a občas se ukázal i dceři. Vždy donesl nějakou sladkost,, aby umlčel zbytek svého svědomí - byl to také jediný způsob, jakým dokázal na dětské tvářit vykouzlit úsměv.

Trápení ukončil tatínek tím, že zapomněl na své dítě – jen jednou měl dceru vyzvednout ve školce. Nedovedu popsat, co se odehrávalo v dětských myšlenkách, když místo táty a domova byla odváděla paní vychovatelkou do cizího bytu. Tam pak čekala do pozdních nočních hodin na maminku.

Po této bolestné noci obdržel žádost o rozvod. Mladý primář přiznal, že chtěl navrhnout to samé, protože jeho přítelkyně je těhotná a on se chce zachovat zodpovědně a oženit se s ní. Nemohl přeci dopustit, aby se syn narodil do neúplné rodiny.

Uplynul týden a ON i s kufry stál zkroušeně u dveří bytu, který opustil a zanechal po sobě jen citovou spoušť. Prosil o odpuštění a chtěl se vrátit tam, kde měl teplé jídlo, vyžehlené prádlo a naprostou volnost – tam, kde mu bylo dobře. Odpovědí na jeho prosby však bylo jen prásknutí dveřmi.

Rozvod už byl jen pouhou formalitou. Po podepsání rozsudku se k němu otočila, políbila ho na tvář a popřála hodně štěstí. Bezmocně ji sledoval a v rukou svíral dokument o vyměřených alimentech, 

Najednou si nebyl vůbec jistý, jestli to takhle opravdu chtěl...