Otcova sobeckost

Stojím pod tvým oknem má milá

volám tichým hlasem bolavého srdce

toužící po tvé nekonečné lásce.

Rychle jej otevři, abych za tebou mohl

neb matinka tvoje z postele vstát chce

a otevříti okénko, aby vyhlédla ven.

Spěšně k tobě vylezu, zlehounka zaťukám.

Přeji si vidět okénko tvé otevřené dokořán

nežnou, křehkou, jemnou ručkou tvojí.

Mám touhu líbat tak líbeznou tvář,

tvář podobající se rozkvetlé růži,

která rozevírá okvětní plátky hřejícímu slunci.

Prosím rychle mne vpust do komůrky skrovné,

jelikož tvůj otec tuší co chtěl bych ti říct.

Vyjeviti co mělo raději býti skryto.

Otce zmáhá zloba jeho vůči mladíkům,

raději vytahuje kuši svoji zlověstnou.

Doufá, že s ní ukončí můj zamilovaný život.

Život patřící jeho jediné přenádherné dceři,

která toliko miluje vlahý letní deštík

stékajíc po křivkách tak dokonalého těla.

Je pozdě má milá, má věčná dokonalá lásko.

Otec již stojí kousek ode mne

v rukou třímá moji zkázu, můj něžný kvítku.

Odňal ruku svoji z pažby kuše.

Vyletěl téměř neslyšně až neviditelně.

Šíp se náhle setkává s cílem kýženým,

bude na věčnost hnít společně s mým srdcem

a tělem jež se chtělo naposledy dotknout –

lící svého pozemského anděla.