Malé zamyšlení

Slohová práce- úvaha k projektu ,,Ve zvířecí kůži“

Slyšíte ten tlukot křídel?…….. Je to zvláštní jak takový holub si letí kamsi do hlubin města nebo se prochází po střechách…..vrká a občas se sehne pro nějaké to smítko. Nebo se snad sklání před někým větším? Kdo ví. Zkusme se jen tak na krátko cítit jako obyčejní holubi, zamávat křídly a uletět kamsi do oblak a zapomenout jen na malou chvíli na svět, který vidíme svýma očima. Povznesme se vstříc novému, sice těžkému, ale i krásnému světu holubích perutí, kde se sny mohou dotknout vašich křídel….

            A ptáte se proč zrovna tak malý a obyčejný okřídlenec? Holub? Počkejte….však se dozvíte cestou v letu životem… ve kterém je pro našeho malého létajícího opeřence stále co objevovat.Sice to není jen to máchnutí perutěmi, ale každé ráno je snad docela příjemným vzlétnutím do nového dne. Rozleťme se tedy za naším holubem…

            Probudím se ráno asi mezi šestou a sedmou. Na ulici není nikdo z těch obrů, tedy alespoň snad, no tak bych se mohl vydat někam na snídani…. co říkáte- pardon, vrkáte? No, moc se mi z vyhřátého místa u nádražního komína nechce, ale přece jenom, hlad je hlad a že hlad je nejlepší kuchař, to je celkem vtipné přísloví, ale v našem okřídleném světě je to spíše nejlepší budík. Tak hurá vyrazit rovnou za zobákem, co třeba do parku……No jo, je tady. Ten trochu sehnutý člověk co mi sype každé ráno drobky….

            Každý den je tak trochu jiný. Je příležitostí pro všechny okřídlené plány co se nebojí vyletět do oblak. Když se taková holubí kolonie rozletí, tak si občas říkám, že i když se vlastně každý den pereme o jídlo a o to teplé místo u komína, a i přesto, že se nás lidé snaží otrávit nebo vyhubit, tak vím, že na nebi se nebudou třepetat jen moje křídla a že i když se to nezdá, bude těch křídel víc. A lidé? Pořád něco dělají. Jakoby už toho nebylo dost. A ke všemu neumí létat. Já kdybych neuměl létat….. ale co….. Sice je to boj, ale modrá oblaka za to stojí. Nebo snad ne? Možná, že kdyby lidé začali uvažovat o našem životě, tak by pochopili, co všechno se musí napravit, že mají daleko vyvinutější kolonii a měli by si modrého nebe vážit stejně tak, jako teplého místa u komína…

            Večery jsou hořké a krásné zároveň, jakoby mi snad napovídaly, že ani červánkové nebe není napořád, i když bych rád, aby bylo.

Všichni jsme se před studeným větrem schovali pod jeden okap a hodlali přečkat noc zabalenou do světelných paprsků lamp, které se příchodem tmy znovu rozsvěcejí. Třeba ta světélka přece jen mají smysl. Tak se koukám do těch zářících světel a stejně jako každý večer si říkám, že ve dne jsme nepřátelé a v noci jeden druhého hřejeme vedle sebe. Umí tohle lidé? Třeba ne, třeba nejsou vůbec nepřáteli mezi sebou a nejsou ani proti nám, třeba jsou opravdu jen větší než my. Třeba lidé najdou společnou řeč s námi a pochopí nás…..to, proč létáme, proč se vracíme do stejných míst, i když to nemá smysl. Také je mi zvláštní jak každý s těch velkých lidí má jiné peří. Je jich tolik druhů? Nebo jsou jedni třeba lepší v tom jejich cupitání po zemi? Nebo třeba umějí dobře hledat hnízdiště. Ale hlavně, že se dokážou dohodnout, kde třeba založit kolonii. To je myslím důležitá věc. Bez takové kolonie by nebyly další generace a nebe by už asi nebylo tak krásné, jak nám připadá. Ale důležité je, že je hezké teď, teď je hezké pro nás. Tak máchněme křídly, je přece všech a pro nás září právě teď.

           Nějak se mi z toho zatočila hlava. Třeba by mi lidé pomohli, kdybych spadnul….

Náš malý let pomalu končí. Co myslíte, máchneme teď křídly našeho života, rozsvítíme zas tu starou, a přece krásnou lampu, světlo naděje, nebo se budeme bát jen o to teplé místo za komínem? Rád bych se také povznesl na křídlech fantazie. Poletíte se mnou? Nebo se snad jen ohlédnete na moje místo, až vyletím, jako bych nebyl člověkem ale jen tím holubem? Kdo ví. Ale to modré nebe, tady pro vás vždycky bude. Stačí jen napnout křídla…a vlastně…… Jaké by to bylo, kdybych měl křídla?

Za pozornost velkou, jako máchnutí křídly

Děkuje Michal Štrobl