Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRozchod plný vzpomínek
Autor
Houmič
Orfeův zrod
Připlul jsi ke břehu, na kterém bydlel svět. Přišel jsi z krajin plných hluchých ozvěn. Kde ticho kraluje v tmavé zimní sluji a sluhové času jsou strážci oněch nocí.
Pak zazněl chór. A v záplavě těch hlasů, ty zrodil jsi se. Tak jako malá hvězda, co zrodila se v mlhovině Orionu, kdy zatím ještě nevíš, odkud jsi vyšel a kam kráčíš. Zatím jenom jsi. Bezbranný, nicotný, ty stojíš tu, jen ve vínku svém máš napsán ten svůj osud.
A šémem tvého žití je slovo Berešit.
Kdo ví, co prožiješ ty záhy. Kdo ví, jak zachováš se sám. Budeš-li život svůj pevně v rukou držet, neb zahodíš ho a budeš dále sám.
( Autobiograf )
na lůžku v pokoji s patřičnou péčí leží tu máma
v toužebném čekání
v obavě z nahoty
myšlenky letí nebesům vstříc
a zdalipak vyroste kus její dobroty
minuty pádí čím dál tím víc
čekala stále
noc byla dlouhá
slova se vlekly bez dlouhých stínů
k ránu se dočkala
i krátce plakala
když zázrak vystoupil z jejího klínu
bez velkých rozpaků dítě své objala
poznala hned že dívka to není
dala mu lásku nenávist zahnala
byl přece stvořen ku pomazlení
pak život plynul ubíhala léta
zpupnost svou nezapřels
život jsi neznal
sbalils svou deku a odešel někam
tam kam se vlévala ta tvoje řeka
pokradmu v chybu svou tajně ses vehnal
poznal jsi už jak zrádný je přítel
nechal ses podvést
zrazen jsi byl
vrátils mu vše i pracovní pytel
odešels
zapomněls
nalomen byl
zkoušels to znovu
hledal jsi známé
svou dceru miluješ dáváš jí vše
žena tě nechce znát
vše už je marné
propadáš pohnutkám
všechno je zlé
v pohaslém nočním městě kol dokola kroužíš
procházíš ulicemi a hledáš vzdušný zámek
čekáš že potkáš to po čem tolik toužíš
a co bys rád od svého prahu zamet
stojíš zas na nábřeží a hledíš na dno hlubin
v myšlenkách tápeš
nevíš kudy kam
s jistotou víš žes životu nezaplatil nájem
a popravdě řečeno nemáš o nic zájem
jen musíš tvrdě platit svoji velkou daň
za to co mnohdy prošvihnul si v žití
za svoje skutky vždy jen obrácené proti tobě
za to co mockrát řešil si jen pitím
kdy viděl by ses raději v hrobě
v tunelu vyšehradu tě míjí čtvrtá tramvaj
touláš se ulicemi
všude to tu studí
neony kasina zvou - jen si s námi zahraj
ve snách a představách procházíš dál
a možná čekáš to kdo tě z toho vzbudí
v životě bez břehů se žít tak snadno nedá
ta zrádná svoboda co dal jsi ji zas přednost
tě znovu ubijí a ze sedla tě zvedá
i novou touhu ve tvém srdci hledá
hledá ty břehy tvý
v nich pokoru a věrnost
loudáš se přemýšlíš kudy proudí řeka
na strmých březích zkoumáš řeky tok
někdy je prudký
jindy když zas vtéká do mělké tišiny
vždyť je to tvá řeka
co byla loni v lednu i příště na přes rok
poznáváš sám že i když jsi se změnil
vnímáš ten kodex svůj ve svém vlastním srdci
nejraděj bys svůj vkus někde rychle směnil
odhodil
zapomněl pod zástěrkou noci
jakoby dva se dneska v tobě prali
chtěl bys už vědět na čem vlastně jsi
poznáváš to že svět je hrozně malý
nemáš kam schovat se
neb zmizet někde v dáli
před sebou samým odporným a zlým
stojíš sám před sebou jako dva nepřátelé
zkoumáš se ohlížíš nabízíš smír
pocity smíření jsou někdy tak vřelé
až ze dna poháru vypít je smíš
jak lahodná manna ti chutnal ten pohár
poznal jsi sám sebe a o co ti jde
hodnoty břehu jsou
a ty jsi je poznal
toužíš být jiný a prospěšný všem
máš mnoho výčitek všechno ti splývá
nesmíš teď padnout a všechno vzdát
musíš teď začít jinak to nejde
nechceš-li dojít kam nechceš ty sám
vždyť podle rozumu jinak to bývá
nesmíš už říct že už to nejde
hodnoty břehu znáš
osud svůj v rukou máš
a nad řekou života mnoho let přejde
x
Stál jsi dnes na nábřeží a v zasněné touze tys pozoroval racků let, jak běloucími křídly rozrážejí chladný ranní vzduch a spolu se skřehotavým hlasem tu žadoní o lepší počasí, jenž se již dávno dostaviti mělo.
Jen šála přes krk hozená je jediným teplem, co zahřívá tvoji zmrzlou duši. Neb mrazivý dech závistivých lidí, pokrytců, hadů a slizkých mokrých žab, tě obklopilo znenadání, a než jsi mohl říci paní, tak to není přeci ....., byls chudší o všechny své věci.
Teď s hlavou k zemi skloněnou tu v potupě své tiše stojíš, a hledáš lepší zítřků den, jak pupeny těch stromů, co okolo tu stojí, jakoby byly majákem předzvěstí, že přijde opět jaro.
( Jaro )
projelo auto
z něj zaslechl jsem tón co v dáli zmizel
tak jako ozvěna se hlučně nesl dál
já ve svém rohu potichoučku slzel
a vzápětí jsem se tomu smál
co tomu dodat
jako je podzim zima máj
pomalu rozmrzá v krásný ráj
stojím tu sám v přeplněném davu
na nohách boty co obešly už svět
v srdci tvou lásku co tak krásně hřeje
a když se setká
začíná se chvět
bojím se chvíle že zas řekne osud
dost bylo krásna
tak už tedy dost
a já tak naráz z čista jasna
se zas budu cítit jak nezvaný host
a tak žiji dneškem
přijímám vše co osud mi strojí
dobré i špatné tak jak život jde
procházím s tebou po pokoji
s plamenem v srdci
s krásným dnem
projelo auto
z něj zaslechl jsem tón co v dáli zmizel
tak jako ozvěna se hlučně nesl dál
a za mnou v nenávratnu zůstávala svízel
a já se s tebou cítil jako král
Hej Orfee, co kráčíš svojí poutí, jak ledolamy proti proudu jdou.
Hej Orfee, co zas tě tolik rmoutí, lidi už nezměníš , ty stále stejní jsou.
( Mráz )
na okně kreslí mráz prapodivné věci
přemýšlím o tom co člověka zmrazí
mrazivý déšť neb mrazivá řeka
či mrazivý pohled od člověka
mráz zebe mrazí nebo hřeje
od přítele to zebe dvakrát
jen ten kos na římse se stále směje
jako by zlobu uměl zahnat
už netrápím se tím co stále zebe
já překlenouti směl ten bludný práh
jen díky tobě mé modré nebe
vždyť mohu říkat mám tě rád
x
Hej Orfee, co je to modré nebe? Překotná iluze, neb pouhopouhý sen.
Ty věříš zase lidem. Ty pouhý, hloupý červe. Otoč se, zapomeň neb zas tě spolkne zem.
Vzhlédni stran cesty, na mohutné stromy, ve větvích skrývají tajenku těch slov.
Pohlédni znovu v rozložité kmeny, uvidíš smrt, co lidé sněním zvou.
(mládí )
proč noc je oknem do tvé duše
bloudící věky v předtuše chladné
a tma i úspěch všechno je zrádné
s pohaslým leskem vylezla šeď
hleď !
uchop svou šanci za pejzy dlouhé
než zrnko pouhé zaseje věk
stařičký otec teď před tebou klek
a matka v polštář slzu uronila
kdo ví zda pomůže to zítra
pierot tančí za vysokou zdí
mozek tvůj dřímá a současně sní
vidinu hor
vidinu dálek
barevné nadsázky pohádek zazáří
na tmavé obloze chryzantémy květ
potom zář zaniká
ohňostroj dohasl
zbývá ti stavět svou šedivou zeď
x