Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe...

Vítám všechny se svou „new povídkou“. Je to má první veřejná tvorbička tady, takže... no raději no cement (jo, čtete správně a nepřeklikla jsem se, je tam slovíčko cement :D). Takže, tato část mé povídky na pokračování obsahuje něco jako prolog (tedy úvod) a 1. kapitolu. Příběh je, jak jinak než-li o Belle a... no dál už to stejnak všichni znáte, ba i když... Takže přeji krásné počteníčko a kdybyste mi zanechali i nějaké komentáře, tak bych se na vás určo nezlobila ;-).

Úvod

 

Takže... Zduř! Hi! Olá! Salut! Приветик! Heil! Ciao! Hola! Cześć! Tere!

Jasně, takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Nevyložte si to špatně, jen jsem za svých necelých devatenáct let měla možnost prošmejdit skoro celou Evropu křížem-krážem...

Nevím, proč jsme tolik cestovali, ale má ztřeštěná matička je prostě blázen do všeho nového a šíleného. Takže si zřejmě ani dokážete představit můj šok a údiv, když se asi před třemi roky rozhodla natrvalo usadit v Anglii. Londýn, Angličané, ta jejich uhlazenost, vzornost a „inteligentní smetánka“....fuj, ještě teď je mi z toho trochu šoufl.

Všechno tohle je totiž jen obal, jen to, co vidíte na první pohled. Ale v reálu jsou stejně zkažení jako zbytek světa, no, možná i ještě horší. To jejich věčné divadlo : „Juchů, podívejte se na nás, jaká jsme to dokonalá rodinka!“ je to vážně k vzteku.

Jej, to jsem se nechala trochu unést, sorry. Tento příběh je přeci o mně, ne? ;-)

Takže, abyste si udělali představu – jsem kopií své matky, jak vzhledově, tak i duševním rozpoložením.

Oba mí rodiče jsou Italové, kaštanově hnědé husté neposlušné vlasy mám rozhodně po nich, stejně tak i oči barvy hořké čokolády. Jen s mou pletí se příroda tak nějak sekla, na italskou náturu jsem až moc bledá... nechápu.

Když jsme tak svištěli Evropou, tak má rodinka pobývala i v Česku, žili jsme tady sice jen krátce, ale i beztak mám na Čechy hezké vzpomínky. Asi bych tu zůstala i natrvalo, ale život jde dál.

Každopádně v tvrdohlavosti neznám rovných a své priority mám pevně stanovené. Teď mě však čeká opravdová zkouška života a tak i já, bláznivá a bezzásadová, budu nucena přehodnotit své životní ideály, najít sebe samotnou a především přijmout svůj osud, o kterém jsem ještě donedávna neměla ani páru...

 

 

1. kapitola - Zájezd

 

,,Ježíš dělej, vždyť to nestihneme!“ hulákala jsem na tátu ve dveřích a přitom se panovačně chytala za hlavu.

,,Pohoda, budeme tam včas,“ odpověděl mi s ledovým klidem, jako by se ani nechumelilo a konečně se přesunul k botníku.

,,Neviděla jsi moje boty?“ začal vyhazovat všechnu obuv, které se mu dostaly pod ruku.

,,Děláš si ze mě srandu?! Máš je před nosem,“ ukázala jsem na pár modrých adidasek hned na první poličce a úúúplně náááhodou mu na hlavu shodila deštník (no co, už mi fakt docházela trpělivost, má maličkost si musela aspoň nějak ulevit).

,,Upss,“ vykouzlila jsem pohled alá kocourek ze Shreka a neoblomně ignorovala tátovo vražedný výraz ruského mafiána.

,,Nebyl jsi v minulém životě náhodou želva?“ tázala jsem se nakvašeně.

,,A nebyla jsi TY  ještě předevčírem nějaký hodně jedovatý had?“ oplatil mi mou kousavost stejnou mincí.

  Zvuk zapínajícího se zipu na tátově bundě byl jasným signálem pro ukončení slovní ataky a vyvěšení bílých vlajek, konečně jsme mohli vyrazit.

Tím naše menší slovní přestřelka (bez níž by se u nás neobešel snad žádný všední den) skončila.

 

*Dnes je totiž den „D“, tedy den odjezdu na čtrnáctidenní pobyt do Itálie. Má to být rekreační pobyt (hmm, no, i když co si budeme namlouvat, vše co je jakýmkoliv způsobem spojeno se školou snad ani nemůže být považováno za „rekreační“...).

Jak už jsem tedy naznačila, jedeme se školou. Naše třída je sportovně založená, takže to budou dva týdny úporného mučení spojeného se sportovními aktivitami.

Nevím, co od toho čekat, jsem ve čtvrťáku, takže tohle jsou moje poslední měsíce středoškolského života. Maturity jsou v suchu a přede mnou vejška. No jo no, prostě vzorná dceruška vzorných rodičů.

OMYL, zdání klame! Kdyby jen někdo viděl tu mou alkoholickou artilerii, kterou si s sebou vezu... Ha ha, kam se na mě hrabe Viky Cabadaj se svým vínečkem. No co, poslední ročník ne, a cesta je tak dlouhááá. ;-)

Jej, já jsem vážně postrach pro všechny muslimy, kdyby se k mé cestovní tašce propracoval Aláh, tak by se mu z toho asi na vousech udělaly dredy a vyhlásil by mi svatou válku.

Ale zpátky do reality...*

 

Nevím jakým zázrakem, snad to byla nějaká chyba matrixu, ale překvapivě jsem nebyla poslední. První místo od konce obsadila má nejlepší kamarádka Angela.

„Jsem tady!“ vykřikla hned jak vběhla do autobusu a zhroutila se na sedačku vedle mně. Bylo vidět, že ranní sprint jí moc dobře nedělá.

„Nechtěla jsi spíš říct: Vyhráli jsme!... ?“ ušklíbnul se Tom. Ange ale byla natolik vysílená, že se zmohla jen na slabé povytažení obočí, což znamenalo, že absolutně nechňápe, co to mektá.

„No ten posel z Marathonu přeci křiknul: Vyhráli jsme! a až potom odhodil kopyta. Ty měníš historii!“ obořil se na ni s tragickým výrazem.

„Bože, když jsi tohle tvořil, tak jsi musel mít fakt blbej den, nebo jsi byl ještě vedle z nějakého hodně divokého flámu...“ podívala se nahoru na nebe a pak Toma zpražila takovým pohledem, že by i sám Krakonoš udělal strachy čáru do textilu.

,,Jo, jo, souhlasím s tebou. Když se na něj podívám, tak se taky vždycky sama sebe musím ptát, co nám tím asi příroda chtěla říct...“ prohlížela jsem si ho zamyšleně.

,,V neděli ráno budu mít čas, takže pak se tomu klidně zasměju, jo?“ obořil se na nás.

„No, nic proti, ale neděle a ráno je právě teď,“ hned jak jsem tohle dořekla, vybuchli všichni smíchy a i chudák Tom musel uznat, že je „nahranej jak Mario v pátém levelu“.

Cesta byla opravdu dlouhá a i učitelé nakonec vzdaly své marné pokusy nás zklidnit a děkovali za to, že jsme nedodrželi jejich přísné zákazy o převážení návykových látek. S radostí a bez zábran nám vydudlali celou slivovici i dvaačtyřicítku.

Hned jak se nám podařilo uložit soudruhy pedagogy k věčnému spánku, začali jsme se také ukládat. Najednou se ale probral k životu Jim a s kuráží nabytou alkoholem se hrdě vydal k řidiči autobusu s tím, že mu ukáže ten fígl z filmu ,,Taxi, Taxi“, jak tam jel Daniel jen na dvou kolech jedné strany auta. Opravdu vehementně se dožadoval toho, aby ho řidič pustil za volant a pořád dokola mu opakoval: ,,Pusť mě k tomu, já tomu rozumím...škyt.“

Hned jak tohle dořekl, vzpomněla jsem si na „Rudu z Ostravy a jeho 7 vět“.

 

 

Ruda z Ostravy - 7 vět před smrtí

 

 

No, nakonec jsme přeci jen dorazili na místo určení bez úhony (teda jestli nepočítám pořádnou kocku – tím myslím kocovinu – a slabší nevolnost...)

„Zrada! Tak tohle jsme si nedomlouvali! Kde je pětihvězdičkový hotel?!“ vykřiknul Mark, další trdlo našeho kolektivu.

„No jo, ty aby ses neozval,“ podotknul učitel a ignoroval další Markovy výlevy.

„Mami, slibuji, že už nikdy nebudu pít,“ kuňkala Ange, zelená jak Rákosníčkova zadnice po depilaci.

,,Jo, já taky slibuji, že už nikdy nebudu pít... v autobuse.“ Začal se řezat David.

„No ty radši pomlč, buď rád, že tě řidič nevysadil někde ve Švýcarskou a nedonutil tě jet pěškobusem, blbče.“ Nemohla jsem si neodpustit nějakou tu poznámku.

„No co, já nemůžu za to, že dnešní řidiči autobusů nemají absolutně žádný smysl pro humor. Určitě se jen bál, že bych mu to prostě nandal. Vsadím se, že na dvou postranních kolech jezdit neumí,“ naparoval se jako páv.

„Tak teď jsi na to kápnul. Tak se tě bál, až tě strachy zpacifikoval ránou do hlavy hasičákem a přivázal zimními řetězy k sedadlu. Hmm, na můj vkus má tedy poněkud zvláštní projevy strachu,“ ušklíbla jsem se na něj.

„Důro...“ mumlal si pro sebe a byla to poslední žalostná snaha o to, aby měl poslední slovo.

„Já to slyšela,“ hekla jsme na něj a vyplázla jazyk jak tříleté děcko. A dál jsme do sebe rejpali a rejpali.

 

Penzion byl malý a útulný, ale ubytováni jsme byli po čtyřech v chatkách v okolí penzionu. Byl červen, léto na rozjezdu. Počasí bylo akorát, ani vedro ani zima a ta příroda kolem... mmmmm, to se prostě nedá popsat slovy.

Chatky byly rozházené po celém perimetru a veškeré okolí penzionu tvořily lesy.

I když nám výslovně zakázali vstup do lesa bez dozoru, dala jsem si slib, že při první příležitosti se tam musím dostat. Nevím proč, ale lesy jsem měla vždy v oblibě, jsou tak... tak... tajemné? krásné? podmanivé? pohlcující? Neumím to popsat slovy, ale zkrátka kdybych mohla, tak bych v lese snad i bydlela. Jsem cvok, co? Ale co, právě naše zájmy a úchylky z nás dělají to, co jsme, nenapodobitelné, výjimečné, jednoexemplární bytosti.

Z mých úvah mě vytrhla Adri, jedna z mých spolubydlících (v konečné fázi jsme byli na chatce č. 13 ubytovány já s Ange, Adri a Suzi).

„Pojď, je oběd a pak budeme rozdělení do skupin a budou nám přiděleni vedoucí.“ Zvláštní důraz dala na poslední slovo – vedoucí. Je to vážně k smíchu, všichni už jsme tady dospělí, mě je skoro 18, Kláře dokonce 20 a oni nám přidělují „vedoucí“, omg!

„To myslíš vážně?“ civěla jsme na ní jak na blázna.

„Jo, taky nevím, co je to praštilo do hlavy, ale každopádně to muselo být něco hodně tvrdého,“ protočila oči.

„Vše co potřebuji vědět o životě už vím a nějakej ocásek za zadkem tady čtrnáct dní vážně snášet nehodlám...“ odfrkla jsem si sama pro sebe.

Adri už vyrazila do jídelny a já se po chvilce přemáhání taky zvedla a šla – směr jídelna.

Bylo mi jasné, že jdu zřejmě jako poslední, vpůli cesty jsem tedy z normální chůze přešla do liftingu a pak v rychlostní běh.

Do jídelny jsem se vřítila jak hurikán Katrina.

 

*Říkám rovnou, tááákhle blbý dveře jako ty, co byly v již zmiňované jídelně, jsem jaktěživ   neviděla. Byly to široké a neprůhledné dveře, které se otevíraly na obě dvě strany – lítačky, takže ještě půlhodiny potom, co jste jimi prošli, se sami od sebe otevíraly a máchaly sebou jak do jídelny, tak i na druhou stranu. Nejednou se mi jimi po dobu pobytu podařilo někoho na druhé straně skřípnout...*

  

Vrazila jsem do jídelny jako velká voda a najednou se místností rozezněl hluboký mužský hlas: ,,Hej, au!“

Bože, neumíte si ani představit, jak moc jsem se modlila, aby ten dotyčný nebyl skřípnutý za dveřmi. Mé modlitby však nebyly vyslyšeny. Nesměle jsem pootevřela dveře a spatřila krásného snědého mladého muž s rukama v bok.

„Hmm, tak vám pěkně děkuji, slečno, že jste se ze mně právě pokusila udělat palačinku,“ díval se na mě pobaveným pohledem a bylo vidět, že to bere sportovně.

„To víte, já palačinky ráda,“ opětovala jsem jeho pobavený výraz, ale pak ještě dodala , „ne, vážně se omlouvám, já vás neviděla.“

„Pohoda, hlavně že jsem pořád ještě naživu. Ale pro příště si na vás budu muset dávat větší pozor, jste nebezpečná,“ mrknul na mě šibalsky a měl se k odchodu. Já mu mrknutí oplatila a tím naše konverzace skončila.

„Kdo to byl? Co se stalo? O čem jste se bavili?“ ani jsem nedosedla a už mě naši začali bombardovat otázkami. Ach jo, jak málo stačí k tomu, abyste v lidech vyvolali zvědavost. Dvě věty s cizí osobou opačného pohlaví a už by vám klidně zaprodali duši, hlavně aby věděli víc, než ostatní. Jak smutné a ubohé...

 

Hned po obědě nás nahnali na velikánkou louku za penzionem a začali nás dělit do skupin podle našich fyzický dovedností. Skupiny byly tři. První pro nejslabší články, druhá pro ty s lepší kondičkou a třetí pro sportovní maniaky s šestkrát větším objemem muskulatury než mozkoviny.

Naše chatka č. 13 byla tvořena z fyzicky zdatných, ale přesto normálních, smysluplných lidí, takže jsme všechny čtyři skončily zařazené do skupiny č. 2.

Už ani nevím, o čem jsme to s holkami vlastně debatovali, ale z výměny názorů nás vyrušil jakýsi postarší maník s dlouhým černým copem a nebezpečným výrazem.

,,Oou, takže post šerifa už máme obsazen, na tohohle pozor,“ blikalo mi v hlavě červené světýlko a já z tohoto chlapíka měla vážně nepříjemný pocit.

„Jmenuji se Billy Black a jsem majitelem tohoto komplexu. Vítejte u nás, na půdě Salvo. Jak už jistě víte, budou vám přiděleni vedoucí. Je to jen bezpečnostní opatření, to víte, nové prostředí, nové nástrahy,“ zasmál se a i my ostatní se ze zdvořilosti trochu uculovali, ale něco mi na těch jeho řečičkách nesedělo... nevím co, ale něco nehraje , „takže bych vás poprosil, abyste se nikam sami nevydávali a pokud možno se pohybovali pouze v prostorách a na pozemku penzionu Salvo. Doufám, že zde těch čtrnáct dní přežijeme ve zdraví a bez jakýchkoliv problémů...“ jak tohle dořekl, podíval se na mně a tak nějak divně se zamračil. Co?! To už snad na první pohled budím dojem buřiče a vandala?! Ale ne, to mě určo prásknul třídní, kozel jeden starej.

No, tak jsem jednou, už si ani nepamatuji v kolikáté třídě, vysklila okno, to je toho.

Fajn, tenkrát v prváku po odstartování přespolního běhu jsem zdrhla domů, no.

Ok, na konci druháku jsem poškrábala matikářce auto klíčemi, ale za to si mohla sama, neměla mi vyhrožovat propadnutím (je fakt, že od té doby je krotká jako beránek).

No jo no, a ten incident ve třeťáku... jsem vyhodila z okna naší třídy vajgl a on vletěl druhým oknem do učebny chemie a napáchal pár škod. To ale vážně nebyla má vina! To příroda mě zradila! A vůbec, kdo mohl tušit, že zrovna ten den budou brát hořlaviny.

Dobře, přiznávám, jsem buřič a vandala... ale už nekouřím!

Páni, když nad tím tak přemýšlím, já jsem byla vážně pořádné kvítko (upss).

No, ale zpátky do Itálie. Takže, po krátkém uvítání „pana domácího“ se k nám přiřítila skupinka jemu podobných opičáků. Na první pohled bylo zřejmé, že jsou všichni indiánského původu, hnědočervená kůže, černé pronikavé oči a hustá černá hříva.

Rozdělili se a každý šel ke své „skupině“.

„Zdar děcka! Já jsem Jackob, váš vedoucí,“ ušklíbl se na nás provokativně jeden z nich.

---