Osudy

Upravila si korzet a pomalu, tiše scházela po dřevěných schodech. Rudé šaty šustily při každém jejím kroku, paže v hedvábných rukavičkách se třásly nervozitou. Slyšela šum, cinkání stříbrných pohárů, smích a hlasy jež si povídaly. Pomalu sešla dolů, kde na ní čekal starý muž, byl skoro plešatý, ale v černém obleku vypadal, jako někdo, kdo předčasně ztratil vlasy, ale je mu kolem čtyřiceti let. Jeho zářivé, modré oči se dívaly na tu krásnou dívku. Havraní vlasy měla spletené do vysokého drdolu a na temeni hlavy jí seděla nádherná korunka z diamantů.
,,Lorelai, dcero drahá..." vydechl obdivně:,,Vypadáš nádherně...."
Nepatrně se usmála, ale to, co z úsměvu vyšlo byl smutný úšklebek plný bolesti. I on si toho všiml, ale rozhodl se tuto drobnost ignorovat.
Pohlédla k zavřeným dveřím na druhé straně haly, které hlídali dva muži v krojích. Bylo jí z toho smutno, dnes ji bylo 17 let...navršila plnoletosti, měla by se smát a oslavovat, ale dnes to bylo jiné. Dnes zemře jedna část mé duše...dnes je vše jiné, pochmurné a plné bolesti. Pomyslela si a odvrátila se, od těch dveří a od té hrůzostrašné myšlenky a pocitu. Její svoboda je nenávratně pryč...
,,Jaký je? Jak vypadá?" zeptala se po chvilce ticha, která pálila a tlačila až to trhalo srdce.
,,Krása není rozhodující..., je milý a nesmírně bohatý, drahá Lorelai, naše panství se díky němu rozšíří a zbohatne, měj to na paměti!"
,,Drahý otče, jsou důležitější věci než peníze a majetek, třeba štěstí tvé dcery...tvé jediné dcery." řekla plačtivě Lorelai s výtkou v hlase.
,,Chceš mě vydírat? Zasnoubení je domluvené a nechci slyšet ani slovo!" rozkřičel se otec, chytl Lorelai za zápěstí a vedl jí ke dvěřím. Než je komorníci otevřeli, pustil ji a zle se na ní podíval.
Sklopila hlavu a zadržovala slzy a pláč, který cítila na hrudi.
Dveře se otevřely a oni vešli do té krásné žáře mnoha svící a tváří. Nějaký hlas je ohlásil, hlasitým a hlubokým hlasem:
,,Hrabě Rodensfiel se svou dcerou Lorelai!!!!"
Ozval se bouřlivý potlesk...Lorelai pohlédla na ty lidi, kteří si v rozvážnosti a klidu sedí na svých křesílkách. Na tvářích mají zubaté úsměvy a jejich oči jiskří štěstím. Bylo jí z toho špatně, ne z těch lidí, ale z té přetvářky. Kolik z nich denně čelí pokušení odejít z tohoto krutého světa? Kolik žen musí snášet oplzlé doteky jejich o dvacet let starších manželů? Které z nich každou noc trpí na loži? A pak přijdou a tváří se jako ty nejšťastnější paninky na celém širém světě. A tohle Lorelai znechucovalo, nechtěla žít jako ony...nechtěla se bát toho, co se stane, když se jejich manžílci opijí....
Ale přesně tohle na ní čekalo...