Rezervace Salvo aneb Zakázané ovoce chutná nejlépe...

Takže, tady máte pokráčko. ;-) Kdo je to Jacob a co se skrývá v tajemném lese, kam mají všichni přísný zákaz vstupu?

2. kapitola - Jacob

 

„Zdar děcka! Já jsem Jacob, váš vedoucí,“ ušklíbl se na nás provokativně jeden z nich, v němž jsem okamžitě poznala svou dnešní oběť dveřního atentátu.

„Jaký děcka ty zaraženej prde?“ ohradil se Tom.

„Teda ty to bereš zhurta... Hmm, jak myslíš. Tak švihej. Dej si hezky pět koleček kolem celého areálu,“ mrknul na něj Jake slastně.

„Cože? Ses snad...“ nenechal ho náš new vedoucí domluvit a skočil mu do řeči.

„No když o to tak stojíš, tak si jich dej hold deset,“ řekl ledabyle, ale myslel to vážně.

„Jdi se bodnout, vole!“ mával na něj Tom naštvaně rukama.

„Sakryš, s vámi ale bude zábava,“ zazubil se Jake , „takhle sportovně naloženou partu jsem už fakt dlouho nepotkal. Samozřejmě ti nebudu odporovat, vidím, že úplně toužíš po tom, abych ti to zvýšil na dvacet koleček.“

„Jen počkej, si ještě užiješ...“ mumlal si Tom cestou ke trati.

„Když jinak nedáš. Tak dvacet pět, no. A pak dvacet pět kliků, kdyby sis chtěl náhodou ještě popovídat,“ houknul na něj Jacob a Tom už jen dost výstižně zaskřehotal.

„Ach, jak já rád plním lidem jejich přání,“ povzdechnul si náš boss s blaženým úsměvem na tváři.

Všichni si ho měřili a potichu si šuškali, já tam jen tak stála jako tvrdý „Y“ a čučela na něj jak puk.

„Co je, viděla jsi snad, jak se na zem snesla vesmírná loď nebo máš jenom zácpu?“ šťouchla mě Ange loktem do žeber.

„Co? Ne, já jen že je to ten chudák, co jsem ho dneska při obědě sejmula.“ Musela jsem se při té vzpomínce usmát. Takhle grandiózní trapas se mi už dlouho nepovedl.

„Takže abychom si to ujasnili. Jsem Jacob, Jake. A budu tady po dobu čtrnácti dnů vaším vedoucím. No, co si budeme namlouvat, je to trapárna, ale je to nutné. Jste zhýčkaní měšťané a o životě mimo město toho asi moc nevíte. Tady v oblasti San Cipriano najdete jen lesy a hory. Nejbližší město, tedy Montebradoni, je odsud vzdálené třicet kilometrů a samotná Voltera,“ tady se na chvilku odmlčel a přes obličej mu přeběhnul jaký si pochmurný stín. Nebo se mi to jen zdálo?, „samotná Voltera je odsud vzdálená zhruba šedesát kilometrů. Takže bych na vašem místě nechtěl zabloudit někde tady v lesích,“ usmál se a předvedl nám „zářivý americký úsměv 32 zubů alá reklama na zubní pastu Colgate total 12“ a odzbrojil tak půlku dámského obecenstva. Byl to opravdu pohledný mladý muž. Přesně takový, jak má být.

Docela dost vysoký, takových 180 cm určitě měl, o jeho síle vypovídalo dokonale svalnaté tělo, jenž bylo znatelné i přes oblečení a jeho tvář... mmm, ta byla také opravdu milá. Krásně modelované obočí i lícní kosti, nos měl rovný – typický pro indiány, rty plné tak akorát, zuby rovné a sněhobílé, vlasy stažené do copu a dlouhé asi k ramenům, stejně jak oči, černé jako uhel.

„Takže je to na vás, jste dospělí a můžete si dělat, co chcete, ale přeci jen neztrácejte rozum, dávejte na sebe pozor. Nebudu vám stát za zadkem a dělat bachaře,“ pokračoval ve svém monologu a vrátil mě tím zpátky na zem.

„Tak to jsem ráda, že jsme si to ujasnili. Takže je vám to jasný lidi, nestrkat prsty do zásuvek, když přecházíte cestu, tak se rozhlédnete doleva, doprava a zase doleva, neberat do pusy věci, které se válely na zemi a před jídlem si vždy umyjte ruce... Tak to bychom měli. Rozchod!“ přihlásila jsem se také o slovo a všichni se začali smát.

„Ale, ale, tak se opět setkáváme,“ díval se na mne zase tím samým pobaveným pohledem jako tenkrát.

„No jo no, svět je malej,“ mrknula jsme na něj.

„Jméno?“ zeptal se.

„Bella,“ odpověděla jsem.

„Hmm, tak běž dělat společnost svému přítelíčkovi.“ Kývnul směrem k Tomovi, který už vypadal značně unaven.

Němě jsem Jakovi zasalutovala a raději si šla mastit svých pět koleček bez dalších námitek, nerada bych totiž strávila zbytek života obíháním.

„Ale copak, ty nechceš přidat nějaké to kolečko navíc?“ usmál se na mě Jake a čekal co na to řeknu. Já ale nechtěla nic riskovat a raději pokračovala ve své pantomimě, němě jsem na něj zavrtěla hlavou - jako že nechci. Obdařil mě dalším úsměvem a nechal jít.

Nebrala jsem to jako ponížení, vlastně mi to vůbec nevadilo, no tak si oběhnu pár koleček kolem areálu, booože to je toho. Kolik mu tak může být, nebude o moc starší než my, tipla bych mu tak 25 let. Jde jen o srandu, jednou vyhrál on, podruhé vyhraji já (a to si piš, že příště vyhraji já).

Zbytek odpoledne utekl klidně a rychle, byli jsme na chatkách a vybalovali si věci.

„No, holky, musí se nechat, že s tímhle bych si dala říct...“ mrkla na nás Suzi svůdně.

„No, dračice, myslím, že tady budeš mít docela konkurenci,“ usmála se na ní Angela a začala napodobovat ty psí kusy, co obvykle předvádí Jesica s Laurou, když chtějí někoho sbalit.

 

*Jesica & Laura = nerozlučný páreček.

Určitě to znáte, v každé třídě se vždy najde taková ta „včelí královna“. No a světe div se, zrovna my máme takové štěstí, že můžeme vlastnit hned dvě takové (ach, bože, za cooo!!!).

Nechci být zlá, ale prostě jsou to namyšlený kozy a tenhle typ holek já zkrátka nemusím. Nejprve jsem je ignorovala, ale po tom co se do mně začali sami jako první navážet... Řídím se heslem, že : nejlepší obrana je útok.

Takže od určité doby využívám každé příležitosti k tomu, abych si z nich vystřelila (a časem se samozřejmě našli i další spojenci).

To jsem jednou Jess slepila víčko a tubu od řasenky vteřinovým lepidlem (jej, chudinka vypadala, že jí s toho vzteky vypadají všechny vlasy).

Nebo jak jsme Lauře zaměnili její nízkotučnou svačinku za bagetu s pořádnou dávkou gyrosu (si představte, že ta máňa to normálně VYHODILA! Já myslela, že mi s toho klepne. Jsme se na tu bagetku skoro s celou třídou složili a ony takhle... chudáci děti v Africe).

Jo a taky byl dobrý fór s tím potravinářským barvivem. To jsme takhle jednou nasypali Jesice do Coca Coli tmavě modré potravinářské barvivo... chudák, pak vypadala, jako by si dala na „ex“ lahvinku inkoustu.

Já vím, takhle to zní asi až moc krutě, ale věřte nebo ne, neděláme to proto, abychom je zesměšnili, tedy aspoň já ne.  Jde jen o vtip. Ale když ony po mně kamenem, já po nich cihlou.*

 

„Páni, jsem vážně ráda, že jsme tady. Je to tu úžasné. A to jsi s námi, Bellčo, málem nejela.“ Otočila se na mě Adri.

„No, vážně to bylo namále.“ Oddychla jsem si.

„Proč tvoje máma vlastně tak vyšilovala?“ zeptala se pro změnu Suzi.

„Já ani nevím, je to přeci můj domov, nevím, co jí to chytlo,“ usmála jsem se , „ale hlavně, že jsme tu teď všichni,“ skočila jsem k Ange na postel a objala ji.

„Přesně a pořádně si to užijeme,“ přidali se i Adri a Suzi a začali jsme se společně smát.

Když na to vzpomínám zpětně, tak jsem tu teď vážně neměla být. Máma byla strašně proti, abych jela. Nejdřív bylo všechno v cajku a těšila se semnou, ale pak, jako by v ní něco udělalo „cvak“ a ona úplně otočila. Řekla, že do Itálie pojedu jen přes její mrtvolu a byla by schopná mě zavřít snad i do skříně, hlavně abych nejela.

Žádné vzpomínky na Itálii z dřívějška nemám. Jen vím, že jsem se tu narodila, ale pak jsme začali s tím „eurotripem“ a zpátky sem už nás vítr nezavál. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se sem chtěla tak moc podívat. Nakonec se máma díky bohu vzpamatovala, i když nás to s tátou stálo vážně hodně úsilí a přemlouvání, pustila mě. Ale stejně mi snad každé dvě hodiny volala, jak se mám a co dělám, jinými slovy mě kontrolovala jako nějakého teenagera, kterého rodiče poprvé nechali doma samotného. Hmm, ať žije důvěra mezi rodiči a jejich dětmi... Nevím, asi se tak chová kvůli těm průserům ve škole, protože jinak si to vysvětlit nedokážu.

Už byl skoro večer, horizont nabíral jemně našedivělý odstín a já měla konečně chvilku klidu pro sebe samotnou.

Holky šli do klubovny na pinčes či co a já se rozhodla konečně prozkoumat krásy okolní přírody. Nevyložte si to špatně, nejsem ten typ člověka, který každé „ne“ bere jako „ano“. Chápala jsem, že ty varování a zákazy nebyly vymyšlené jen tak z nudy a že mají nějaký pádný důvod. Ale to přeci nejde, být tak blízko přírodě a nevychutnat si ji.

Rozhodla jsem se, že tedy prozkoumám jen okraj lesa a pak se hned vydám zpátky do rezervace.

Les byl opravdu nádherný a překypoval svěžestí a pohodou... stromy byly neobvykle vysoké, všude samá zeleň a nedaleko šuměla řeka. Ani jsem to nezaregistrovala, ale přeci jen jsem šla trochu hlouběji do lesa než jsem měla původně v plánu. Sedla jsem si na nějaký pařez, zavřela oči, čerpala trochu té přírodní energie a přemýšlela.

Vrtalo mi hlavou, jak je možné, že tu všichni tak perfektně mluví anglicky, prakticky bez přízvuku a tak svobodně a klidně. Byla jsem za to samozřejmě ráda, italsky neumím ani „bum, bum“, ale stejnak se na to pak budu muset Jaka nebo někoho jiného odsud zeptat...

Najednou se zvednul trochu silnější vítr a já otevřela oči. 

„Cože?!“ pomyslela jsem si hned, jak jsem spatřila ztemnělé nebe. Páni, asi jsem se nechala až moc unést svými myšlenkovými pochody, protože byla skoro tma. Zvedla jsem se a už se chystala k odchodu, když tu najednou...

„Izzi...“ uslyšela jsem velmi slabé volání. Hned jsem se otočila a rozhlédla se kolem sebe, ale nikde nikdo.

„Izzi, už mi neutečeš...“ slyšela jsem o něco zřetelněji něžný, jako by dětský, hlásek, který se mi vysmíval slabým nepříjemně pisklavým smíchem.

Ne, to se mi určitě jen zdá, to jen šustí listí, jsem jenom nevyspalá. Uklidňovala jsem se a snažila se uvažovat jako racionální člověk, ale musí se nechat, že takovýhle haldy už jsem dlouho neměla - ani po tom prvotřídním skéru.

A pak to přišlo, ani ne dva metry ode mne jsem uslyšela zlé, nebezpečné vrčení a z křoví se na mě cosi vyřítilo. V té tmě a rychlosti (s kterou se ke mě ta... věc? blížila) jsem nerozpoznala tvar ani velikost útočníka, ale ty oči, na ty snad do smrti nezapomenu...

---