Poslední hod (The Last throw)

Stojím na jevišti Kremelského divadla v Moskvě. Soustředím se na text, dech a hlas. Zpívám překrásnou operu v doprovodu. Příprava hlasu mi zabrala dlouhé týdny. Je to překrásná a vášnivá hudba. Vždy se hraje na závěr představení. Dozpívala jsem. Teď už znějí jen poslední tóny hudby. Při těch pár posledních tónech a výrazné melodii vzpomínám na svůj dosavadní život. Nutí mě to ke vzpomínkám. Za poslední 3 roky vidím hlavně krev, násilí a umírání. Buďte štastní všichni, kteří nemusíte zabíjet. Není to hezká a příjemná práce. Nemějte mi to ovšem za zlé. Opravdu jsem neměla v plánu stát po pás v krvi a umírání. Dříve jsme vlastně neměla v plánu vůbec nic.

„Kiero, vzpamatuj se! To už je třetí nedostatečná za posledních 14 dnů! Za měsíc je uzavření známek. Pokud to takto půjde dál, jsem nucena tě nechat propadnout. Co z tebe proboha jednou bude?!“

Co by, děvka, pomyslím si a hořce se popusměji. Paní Hillová, profesorka matematiky, má ještě smutnější a starostlivější výraz než na našech ostatních „pohovorech“. Je mi jí líto, ale ona nic nechápe! Nemám žádné zázemí, rodinu a vesměs ani přátele. Jednou nohou stojím v drsném Los Angelském podsvětí, opravdu má cenu o něco se snažit?

„Slyšela jsem o tobě, že se živíš jako prostitutka v nějakém klubu. Prý ses zapletla i s drogami. Doufám, že to není pravda.“ Profesoroa na mě upírá vážný, pronikavý pohled. Jsem dobrá herečka. Znovu se pousměji a lhostejně odpovím : „Lidi toho napovídají.“ V hlavě mi ovšem řve hlas : kéž by to nebyla pravda! Vlastně to tak úplná pravda není. Nejsem tak zlomyslná, abych ničila životy dalším lidem. Dost na tom, že ho mám zpackaný já. V trávě jedu, ale neprodávám ji. Vše mám jen pro svou vlastní potřebu.

„Kiero,“ řekne soucitně paní Hillová a dotkne se mé ruky. Divím se, že se mě neštítí tak jako většina lidí. Vždyť jsem vlastně lidský odpad!.

„Já vím, že to v životě nemáš lehké, ale ty máš opravdu navíc, než si myslíš. Tu zlou a špatnou holku ze sebe jenom děláš!“

Ach paní Hillová, nechápete vůbec nic. Jste bezbřehá optimistka. Je mi líto, že se tak trápíte kvůli někomu, kdo za to vůbec nestojí – kvůli mně. Nemám svědomí ani sílu odpovídat nebo dokonce odporovat. Už po několikáte se zase jen hořce a lhostejně posuměji. „Omluvte mě paní Hillová, ale už musím jít“.