Nářek odloučených milenců

Stejně jako noc střídá se s dnem,
Tak já tu stále sám a sám jsem,
Je mi smutno i když vím,
Že někde v dálce na mě myslíš ty,
Je smutné že jsme to právě mi,
Komu osud toto nadělil,
Je to o to horší když vím,
Že do tvých očí se teď dívat nesmím,
Je mi zde úzko a smutno,
Stále koukám se do dveří a tam je prázdno,
Musím doufat že to budeš právě ty,
Ten kdo další odhrne rolety,
Rolety na mých očích,
Kde teď bez tebe noc nekončí,
Je to noc temná až v žilách tuhne krev,
Už dál žádné polibky, muzika ani zpěv,
Spíš jenom sedět a trpět zde,
Už je to tak není cesty zpět,
Nebudeš dál v mé náruči zářit jako květ,
Nebudeš mi dál už ani rozumět,
Bude to horší a co víc,
Sám nevím jestli sem to já,
Kdo najde v sobě rub a líc,
A co více na to říct,
Než že sám chci jít pryč,
Někam daleko,
Někam do ústraní,
Někam kde jsi ty a kde jsem já,
Asi tam co končí cesta slunci,
Nebo naopak slunci začíná,
Snad tam kde spolu můžeme být,
A to bez strachu od sebe na chvilku odejít,
Cítit se jednotní a spojeni,
Bez chladu a hladu,
Bez útrap a trápení,
Kroky naše by mohly být spojené,
Vždyť procházet se s tím koho miluji je nádherné,
Snad někdy,
Někdy a ani nevím kdy,
Své sny s tvými spojím,
V noci hluboké,
A tím naši lásku posílím,
Ovšem v sobě sílu najít,
To jest problém zamilovaných,
Bojí se druhému obětovat a jít za ním,
Šel bych i po horách,
V sobě bych schoval strach,
On není přítel můj,
Šel bych totiž za tebou stůj co stůj,
A není to snad sen či výmysl,
Vždyť v lásce to musí dávat smysl,
Láska je od toho aby lidi trápila,
Zamilované od sebe dělila,
Ale není to jen láska kdo dělí je,
Je to i dálka přes pouště a prérie,
Když řeknu si JDU,
Půjdu,
Když řeknu si že tě MILUJU,
Miluji tě,
Ale co když si ode mě takovou dálku,
A já od tebe též,
Zbývá snad psát si a kreslit srdíčka na obálku,
Ale nenapíšeš co říci chceš,
Slovo je mocnější než celý dopis,
Jen ho slyšet ze správných úst,
Nesmíme to vzdát a zapomenout na ten pocit,
Co bylo když přestal mezi námi lásky půst,
Proč je tak těžké přejít svět,
Proč je tak těžké k tobě dojíždět,
Člověk je pak jako morče,
Zavřený jako v kleci a ještě ho trápí křeče,
Křeče tam v hrudi u srdce,
Tam co to bolí a nejsou v tom nemoce,
Je to jen ten zvláštní pocit že mi něco chybí,
Jako když mi před cílem už docházejí síly,
Každý večer když vidím tvou fotku,
Něco se mi přehodí v mozku,
Je to snad jiskra či snad blesk,
Ale vím že bych tě chtěl vést do nebes,
Ale ne jako anděla,
Ale jako svou lásku,
To jen abys věděla,
Vozil bych tě na obláčku,
Obloha by nám malá byla,
Rychlost světla by nám nestačila,
Nakonec by nás Luna na tváře políbila,
Řekla by nám že to krásná jízda byla,
A co víc bys chtěla,
Kdybys ani nevěděla,
Že's půl světa proletěla,
A Lunu políbila,
Ale to už se tma dávno na zem položila,
To aby si krásně spala ti zařídila,
A co Luna,
Ta ti sny o mě přivodila,
S přáním dobré noci se i na mě obrátila,
To když k tobě plula,
Aby vzkazy mé ti vyřídila,
Sny mé teď čekají na tvé,
Aby se ponořily hluboko až k samé hvězdě té,
Co stráží spojení mezi sny milenců,
Snad i prokletých spiklenců,
A docela jasně vím,
Že to co ti teď prozradím,
Už dávno víš a nebo to tušíš,
Je to věc mezi nebem a duší,
Mezi citem a plamenem ohně,
Tímto ti oznamuji že tě miluji a to HODNĚ.