Předvánoční povídka

Venku bylo jiskřivě bílo. Od úst se srážela pára a na protějším kopci sáňkovaly děti. Mladá žena, vlastně ještě dívka, se na ně zadívala se smutným úsměvem, protože pro ni už se nehodilo halasit na svahu a nechat si vítr svištět okolo uší. Nadhodila si na rameni brašnu plnou knih a nadzvedla sukni, aby ji moc neumáchala ve sněhu. Pak se vydala na cestu.Pod koženými vysokými botami jí chrupal umrzlý sních. O kus dál, u perfektně vyleštěné klouzačky neodolala. Pokradmo se rozhlédla, jestli někdo nejde, sukni vykasala skoro až ke kolenům, takže odhalila černé punčochy, a odrazila se. Jednou rukou, kterou mávala ve vzduchu jako větrný mlýn, se jí podařilo udržet rovnováhu a klouzačku šťastně přejela až na konec. Ještě se vrátila pro čapku, která jí spadla z hlavy, a pak se už doopravdy vydala k domovu.Prošla přes ztichlé městečko, pozdravila několik známých a v poslední ulici rychle zabočila k domku s veselou vánoční výzdobou. Otevřela si dřevěnou branku a prošla čistě umeteným dvorkem a domovními dveřmi. To už se jí o ramena opíral nejchlupatější člen rodiny vrtěním ocasu a hlasitým štěkotem. Dům byl zaplaven vůní vanilkových rohlíčků a ořechových pusinek. Dívka si svlékla kabátek s kapucí, z měděně zrzavých vlasů stáhla zelenou čapku a vyzula se z bot. Rychle vklouzla do domácích střevíčků a rozběhla se ke kuchyni.

"Mami, jsem doma," vykřikla ještě na chodbě a pak už vpadla do provoněné a útulné kuchyně. Přivítala se s maminkou a ochutnávala přitom z mísy ještě teplé pokroutky.Pak už ji maminka posílala si odpočinou: "Budu teď válet těsto na chléb, a víš, že mám ráda prázdnou kuchyň." Děvče se zasmálo. Vzalo si z proutěného košíku jablko a pak položilo ještě jednu otázku: " Kde je vůbec bráška?" "Kde by byl," usmála se maminka, " určitě zase hraje na počítači."