Nebe

NEBe – potažmo ŠipKA

 

„ Skoč, Álo, dělej, nic to není, máš strach, to je normální, neboj, přejde, možná to bude bolet, nepovoluj ruce, ty musí prorazit hladinu nejprve, jinak si narazíš obličej!“ křičí Jakub.

Polknu horký vzduch, rozpálen mořským břehem, ostrými kameny, vyprahlou zemí, smrtícím žárem jadranského slunce. Dodávám si odvahu pohledem do tmavomodré hloubky skrz hranici mořské hladiny. Strachem udělám krok zpět. Myslím na to, jak ohromím Lenku, zatím má větší obavy jak já a rozčileně mne od záměru zrazuje: „ Neblázni, po hlavě, nebuď Magor!“ „ Opovaž se!“ přidává Veronika.

„ Nějak si vyměk, Álo, ale jestli se fakt bojíš, skoč to po nohách, poplaveme zpět!“

„ Ne, Kubo, dejte mi ještě čas!“ po nohách? Ne, to jsem nemusel šplhat až sem. „ Něco ve mně bije na poplach!“

„ To je pud sebezáchovy!“ Lenka.

„ Obelstím ho!“ Já.

„ Pak přijdou nečekané věci!“ směje se Jakub a vlna mu otevřenou pusu zalila solí.

„ Jaké věci!?“

„ Nevím, moc to řešíš, třeba si řekni, že když dokážeš tohle, nic už pro tebe nebude překážkou!“

„ To je trochu laciný, ne?“ Já.

„ Ty pořád chceš nějaký příměry, ne?“ Jakub.

„ Álo, jestli chceš skočit, udělej to, ale pospěš, už nás nikoho nebaví šlapat vodu!“ zadýchaná Veronika si skryje dlaní oči před sluncem a křičí na mne do výšky skály.

„ Jo, to, jo, jo!“ mručí všichni, hučí a křičí, napodobujíc atmosféru pralesa, opice a papoušky.

 

Napínám svaly, připravuji se k rozběhu, odvážnému skoku a tvrdému dopadu. Rozbíjím zarezlé okovy sebezáchovného pudu. Do praskotu železa pout dotírá Lenky námět k psaní.

„ Chtěl jsi přeci nějaké téma pro povídku, tak proč ne Nebe?“

„ Sklouznu k povrchnosti!“

„ Když tě zlomí!“

 

Stojím odhodlán na skále, hluboká voda již nachystala měkké peřiny, tlumící tvrdost dopadu.

„ Nebe, Nebe, NeBe, N-eb-e, Ne – Be, Né-b-e, Né – bé! Néé – Béé!!“ křičí na mě osvobozený divoch!

„ Chceš být béčko? Došlo ti to? Né bé! Žádná druhá třída, první jakost! Skoč po hlavě!“

 

Letím s racky, oči potáhnuty kvůli prudkému vzduchu průhlednou blánou – kroutí hlavou, kývají žlutými zobáky, posmívají se mi, ale večer mne zvou do party, jen tak, popovídat si v Gradu na molu, dopíjet zapomenutá piva a hvízdat na lidské samice.

Na poslední chvíli zahlédnu překvapený výraz Lenky.

„ Večer na molu? Lidské samice?“ diví se.

 

PLESSSK!

 

„ Super skok, Álo, zítra dáme tu vyšší!“

„ To si piš, Kubo, jen musím zlepšit dopad!“ zašklebím se na něj tváří, obtisknutou rudým razítkem moře.

„ Trochu to štípe, ale budu v pohodě!“ odpovídám na Lenčin starostlivý výraz.

„ Letěl jsi skvěle, brácha!“ Veronika.

„ Tak rychle plaveme, Míra žhaví gril, také vám povím, kdo mně dnes pozval do Gradu na molo, nebudete věřit!“

„ To si poslechněte, pěkná blbost!“ udělá Lenka tempo dopředu a ponoří se.

„ Ne, fakt, jsou přátelštější jak ti od Vltavy a vůbec od všech řek!“

„ To všude skáčeš šipky?!“ Jakub a smích.

 

Z jedné strany ke druhé, přechází nad zátokou slunce, na kameny se vylévá stará loďka dírou v trupu, dům má otevřená okna a rozkvetlé akáty na terase, žhavé uhlíky ohřívají makrely.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---