Ples: 1.část

Prolog

                Dovolte, abych se představil. Bez mého vědomí, se jediná živá duše nenarodí ani nezemře. V různých částech Země mám různá jména, pro některé jsem jenom zjev. Někteří mě nenazývají jinak, stačí jim věřit, že existuju. Povím vám příběh o mládenci, který hledá místo v životě. Příběh tak všední, jako každodenní rutina v práci nebo denní návštěva školy. Uvádím ho pro ilustraci, abyste konečně přestali lhát sami sobě.

1.část

                Nemohl pochopit, jak jeho spolužáci dokážou sedět v zakouřené hospodě a požívat marihuanu. Tím spíše, že tam byla polovina jeho třídy, seděli u stolu pro šest lidi a ještě to všechno natáčeli na video. Mají dokonce tu drzost, že video pustili všem ostatním na suplovací hodině.

Ten den, když se o oslavě narozenin několika spolužáků začalo mluvit, byl Leoš hned skeptický. Nemá příliš rád narvané hospody, kde je šílený kouř a nedá se tam ani dýchat a proto se mu tam příliš nechtělo. Nakonec mu to nedalo a rozhodl se, že by se na chvíli stavit mohl. Domluvil se tedy s Rudou, že se mu ozve, až bude znát podrobnosti. Ruda se neozval a tak to hodil za hlavu. Byl nakonec rád, že se nezúčastnil. Video předčilo jeho nejhorší očekávání. Všichni byli zpití pod obraz omámený marihuanovým jointem a nedělali nic, protože nebyli ničeho schopni. Právě proto tam nešel a nikdo ho tam ani nepostrádal, což vzal positivně, poněvadž nemusel nikomu složitě vysvětlovat, proč tam nešel.

Myšlenky mu směřovaly na den, který přišel o pět dní později, na den kdy se koná čtyřicátý osmý maturitní ples střední průmyslové školy dopravní. Ten letošní si ještě může neomezeně užívat, protože příští rok už ho čekají povinnosti budoucího maturanta. Moc se těší, protože na tom plese bude znát skoro každou druhou nohu. Z jeho třídy jdou dvě holky Simona a Jana, potom Martin a Honza, o těch ale věděl, že s sebou berou své kamarády a často se oddělují od ostatních spolužáků. Dorazí i Mirek jeho kamarád ze základní školy, který letos maturuje i s jeho celou třídu s označením DM4 (městská doprava). Vzpomněl si, že má u nich dluh. Když byl na plese minulý rok s Míšou, tak skoro vůbec netancoval při diskotéce a od té doby mu to neustále připomínají.

Simona řekla Leošovi, že na ples si bere pánskou společnost.

„ A kdo to je? Přítel?“

Simona se zasmála. „Ne, ani náhodou.“

„Aha, tak proč ho tam bereš?

 „Nikdo jinej mě nenapadá.“

„Hm. A kde jsi ho poznala?“

„V Karlovejch lázních.“

„Na diskotéce?“

„Jojo, asi před rokem.“

„A něco bylo?“

 „Ale jo. Takovou... ...menší epizodu,“ výrazně ztiší hlas.

„Promiň, já ti nerozuměl.“

„Vrzli jsme si.“

Leoš se začal smát.

„Hned tam. Zalezli jsme na záchod.“

„To jste se tam vešli?“

„No kozačky jsem měla ve vedlejší kabině, ale jinak jo.“

Oba se smějí jejich všednímu rozhovoru. Pro Leoše tak všednímu až ho to rozčiluje.

On pořád nic.

Ve čtvrtek třicátého prvního března měl Leoš druhou vyučovací hodinu ruštinu, kterou naprosto nenávidí. Když si vybíral druhý jazyk mezi němčinou a ruštinou, vybral si slovanský jazyk, protože je to hrozně podobný češtině a domníval se, že to bude snadné. Po pár hodinách zjistil, jak se mýlil. Navíc profesorka Konopníková byla dle jeho názoru nejhorší baba na škole. I na zcela otravných a nudných hodinách ruštiny si našel Leoš svoje pohlazení po duši. Byl spojený s vedlejší třídou, kterým se lidové říká letušky, protože jako obor měli leteckou dopravu. Leoš byl železničář. Letušky se připravovaly na své budoucí povolání a většina z nich měla i odpovídající atraktivní vzhled, s kterým se běžně setkáváme, když cestujeme v letadle. Jedna z nich se jmenovala Pavla. Vysoká hubená holčina v první lavici, v nejvzdálenější řadě od katedry měla husté dlouhé havraní vlasy a tmavá barva jejích očí prozrazovala, že vám nikdy neřekne všechno, co byste měli vědět. I přesto, že na něj na hodinách ruského jazyka působila эастенчивњй dojmem, Leoš se do ní zakoukal hned, jak před půl rokem začala výuka ruského jazyka. A mohla za to právě ta její plachost, že se Leoš nakonec o nic nepokusil. Hlavou mu lítalo kafe, procházka nebo třeba i hospoda, ale nakonec se na to nějak vykašlal. Už to neřeší. Ten čtvrtek zas Leoš ucítil šanci. Pavla šla otevřít okno v jejich třídě, a jelikož je značně porouchaný, lze ho otevřít jen s nutnou dávkou zkušenosti.

Beze slova jí přerušil v otvírání okna a otevřel ho za ní.

„Děkuju.“

„Jdeš na ples?“

„Jo.“

„A kdo tam ještě od vás jde?“

„Já ti nestačím?“

Leoš výrazně znejistěl, protože ten tón, který vypustila se svými slovy, naznačoval zlost a překvapení z toho, že ona mu tam nestačí. Následně to vystřídala s úsměvem, jenže to už Leošovi povolovali kolena a Pavle se povedlo to, oč se snažila. Dostala Leoše do rozpaků. Ten se ještě domníval, že ho chce nažhavit, proto se jeho hlas chvěl.

„No stačíš... ...já se ptám jen tak jako... ...kdo tam od vás bude?“

„Jde tam Adéla, Eva, Rita, Markéta,....“

A dál mluvila o nějakých jménech, který Leoš vůbec nezná. Ten byl totiž stále v transu, vzpomněl, si zase na ty okamžiky, kdy o ní stál, kdy si představoval, jak s ní jde na rande a jak mu ostatní závidí, že má tak hezkou holku. Stále opařen se zmohl na jedinou větu.

„Tak fajn, uvidíme se na plese.“