Ples: 2.část

2.část

                Asi před rokem ve druhém ročníku stál Leoš se spolužákem Rudou před školou na své tradiční housce. Byla tam i Lucka, slečna o rok níže.

„S touhle holkou se do konce mýho studia vyspím,“ pošeptal mu.

To si naivně představoval, že touhle dobou už bude mít bohaté zkušeností a třeba i nějaké stálé děvče. Tak jako ostatní. V současné době se chystal na ples a věděl, že tam Lucka půjde taky. Byla menšího vzrůstu než Pavla, působila sebevědoměji, a na rozdíl od Pavly jí viděl s cigaretou v ruce. Taky o ní přemýšlel, jenže došel k závěru, že má až příliš mnoho překážek.

„Tak mě David pozval k němu, že se mám podívat na jeho kočku,“ říkala Simoně o jedné z přestávek.

„Aha a jak to dopadlo.“

„Nevím, dneska odpoledne tam jdu.“

U toho rozhovoru Leoš byl a byl i u toho, který následoval po třech dnech.

„Tak jak bylo u Davida? Byli kočky?“

„Byli no.“

„Jo? Kolikrát?“

„Já ani nevím. Nejdřív jsme byli v posteli, pak jsme šli do sprchy a tam znova a pak jsme zalezli zase do postele a dělali jsme to znova, šli jsme znova do sprchy a jako přes kopírák. Takhle to šlo asi třikrát.“

Leošovi to všechno přišlo strašně daleko. Připadalo mu, že Lucka je pro něj jako Eiffelova věž a on malé dítě trpící klaustrofobií.  Ztratil o ní zájem. Musel sám uznat, že takové řeči ho vzrušují, chtěl taky vědět jaký to je se s někým vyspat v posteli, pak hned ve sprše, zase v posteli a takhle třikrát dokola. Právě v těchto chvílích toho začínal mít dost a právě dneska přišel na řadu ples.

                Dlouho nemohl. Měl až donedávna společný pokoj se sestrou a tak si vždycky říkal, že nemá volný prostor a nemůže si holky zvát k sobě domů. Sestra se odstěhovala k babičce a nyní má nový pokoj, který si sám vytapetoval a vymaloval si strop, s velikou roztahovací postelí. Těšil se na ty okamžiky, až ji bude sdílet se slečnami.

Dnes večer nechci přijít domů sám, řekl si a myslel hlavně na Lucku nebo na Pavlu. Myslel vlastně jenom na tyhle dvě, protože cizí holku si domů vodit nebude. To ještě netušil, že skutečnost předčí jeho očekávání.

                „Tyhle ponožky si přece nemůžeš vzít. Vezmi si nějaké černé dlouhé,“ osočila ho matka.

Ponožky je to poslední na co myslí. Černé kalhoty, oranžovou košili a vínovou kravatu, musel tedy doplnit dlouhými černými ponožkami, namísto těch dlouhých tmavě modrých, které se Leošovi zdáli stejné. Už jenom sako a ještě bundu, stále je březen. Když dojel na Václavské náměstí, kde měl schůzku se spolužačkami, zahlédl Janu, která se zdála ještě hubenější, když šla vedle Simony. S nimi byla i pánská společnost. Leoš si představoval strašně nabouchaného frajírka, který denně klátí holky na veřejných záchodech. Jaké to bylo překvapení, když spatřil mladíka drobného vzrůstu, téměř neslyšného.

„Ahoj, to je Robert,“ představuje Simona.

„Ahoj, Leoš.“

A podali si ruce. Leklá ryba to nebyla, ale pevný stisk taky ne.

 „Kde jsi poznal Simonu?“ ptal se ho, když směřovali společně do hospody, aby si zvedli náladu před plesem. Očekával, že se pochlubí.

„No tak nějak...“ zněl roztřepený hlas.

Je tohle možný?

„Tak nějak odevšad, viď?“ ušetřil ho Leoš trapné situace.

„No přesně tak.“

Podle prvního dojmu nebyl Robert namyšlený člověk, který by si mohl myslet, že je velký frajer, když dokázal sbalit za několik minut Simonu a vyspat se s ní na záchodě. Doufal, že se něco dozví, namísto toho pozoroval, jak se chová člověk, který se chce s holkou vyspat.

Nic zvláštního nevypozoroval.

                Nic co by neznal, co by sám nepraktikoval, když je mu slečna sympatická. Lichotky, vtip, společenskost. Tohle všechno má. Tak proč bych to nemohl zkusit. Co Robert má a Leoš ne, že jemu se to nedaří?

V hospodě si dali piva, panáka a česnekový topinky. Simona se zeptala Leoše, jestli nemá žvýkačku. Ten si vzpomněl, že od dob, kdy chodil do tanečních, tam vždycky nějaká byla. Prohledal tak kapsy, vyndal motýlka, mobilní telefon, lístek na ples, klíče od bytu, pár drobných na kafe a nakonec i balení žvýkaček Winterfresh. Všichni se začali smát.

„Hele já tě moc neznám, ale jseš fakt hustej týpek,“ pronesl Robert.

Leoš Simoně podal balení žvýkaček, kde byl poslední kousek. Ta mu jí se smíchem vrátila, takhle to proběhlo asi třikrát, než si Simona tu žvýkačku, co byla v kapse nečinně aspoň šest měsíců, vzala. Leoš holky pozval na jednoho panáka a utratil tak první část ze svých našetřených peněz. Před týdnem dal stranou asi pět set korun.

Tyhle peníze jdou na nejlepší zábavu roku, řekl si. Nelitoval ani trochu, toho, že mu nezbyla ani koruna.  Když zaplatili účet, odešli z hospody a vydali se směr velký sál Lucerna.