Podzim

     Seděl v posledním vagonu Euro City a čekal, než se dá vlak do pohybu a on se zbaví toho stísňujícího pocitu nenávisti, zrady a ponížení. Kupé, které si vybral, bylo temné a nikdo zatím nenašel odvahu si k němu přisednout. Nebo to bylo tím, že si v přední části vlaku připadali bezpečněji? Nevěděl, ale vlastně mu to bylo jedno. Nepřemýšlel nad tím a opovrhoval lidmi, kteří se takovými nepodstatnými věcmi zabývali. Vždyť život je příliš, příliš krátký. Ale to si oni zjevně ještě neuvědomili. Doufal ale, že to poznají co nejdříve.

     Ještě si ani neodložil klobouk a černý cestovní plášť – ale na to bude mít během těch několika hodin ještě spoustu času. Teď jen sjel pohrdlivým pohledem pravděpodobně dlouho nemyté okno a s výrazem ještě větší nechuti ho otevřel, aby do zatuchlého kupé pustil trochu vzduchu. A taky aby mohl pozorovat dění na pomalu se vyprazdňujícím nástupišti. Prohlížel si kolemjdoucí jednoho po druhém a přemýšlel nad jejich osudem. Nad osudem těch lidí bez tváře. Postarší shrbená dáma s kolečkovou taškou pomalu se šourající k východu. Mladá štíhlá žena s vlasy tmavými, rozpuštěnými a povlávajícími v lehkém vánku, přísně se tvářící a obtěžkaná velkým množstvím po okraj plných igelitových tašek. A spousta dalších. Tito lidé mají teď někam jít, přemýšlel. Někdo na ně doma čeká, někdo si jich váží, něco pro druhé znamenají. Ještě jednou si je všechny prohlédl, než se dal vlak do pohybu, a uvědomil si, že to, co k nim cítí, je závist. Nic víc a nic míň.

     Pohodlně se uvelebil na sedadle a sundal si klobouk, který ledabyle pohodil na volné místo vedle sebe. Nechtěl na nic myslet, ale na čtení zatím neměl náladu. Věděl, že by se stejně nesoustředil. Ale bylo mu jasné, že většinu cesty se bude zabývat jedině touto činností. Natáhl nohy před sebe a pozoroval podzimní krajinu ozářenou zapadajícím sluncem. Měl rád podzim. Možná i tohle byl jeden z důvodů, proč si spolužáci klepali na čelo a protáčeli oči v sloup. Ve škole všichni říkali, když na to přišla řeč, že mají nejradši léto, jiní se s nimi hádali, že zima je nejlepší ze všech období – sportovní vyžití – no a? Našli se dokonce i tací, kteří byli nejraději, když přišlo jaro – něco nového začíná – a co z toho? Jemu ale připadalo, mnohdy jako jedinému, že podzim tak nějak vystihuje jeho vnitřní pocity – padající listí, stále kratší a studenější dny, téměř zmrzlá země a krajina ukládající se k zimnímu spánku. To všechno mělo svoji nezapomenutelnou atmosféru.

     Přišel průvodčí, změřil si ho pohledem od hlavy k patě a po tom, co spatřil, vypadal, jakoby už chtěl být co nejdál od individua, které sedělo osamocené v celém kupé. Jeho to ale nepřekvapilo. Všiml si, že jakmile mu podal jízdenku, dával si dotyčný sakra velký pozor, aby se nemusel dotknout jeho špinavých rukou. Pohlédli si na okamžik do očí, průvodčí na nic nečekal a co možná nejrychleji odešel z kupé. „Pokud by se nesnažil zachovat ani tu trochu důstojnosti, co v něm zbyla, nejspíš by vzal nohy na ramena a utekl ode mě, co by mu síly stačily,“ myslel si. Tak nějak spokojeně a vědoucně se usmál a dál pozoroval kolem ubíhající krajinu.

     Věděl, jaký v lidech vzbuzuje pocit, co si o něm myslí. A těšilo ho to. Naplňovalo. Rád působil lidem bolest, pocit stísněnosti a strachu – obzvlášť poté, co se to stalo. Nějaká malá část uvnitř jeho já si možná myslela, že je něco špatně, že takový dříve nebyl, že byl lepší. Ale co na tom, když zbytek cítí něco jiného, baví ho to a vyžívá se v tom. Teď je někdo úplně jiný, ale je to rozhodně zábavnější. A roztáhl ústa do ještě širšího, téměř bezzubého úsměvu.

     S trhnutím se probudil a uvědomil si, že je celý propocený. Chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe, než mu došlo, kde je a proč tam je. Také ho zarazilo, že už nebyl v kupé sám. Neznámý, postarší muž nebyl za rozloženými novinami skoro vidět, ale on si všiml, že je to jen neškodný civilista. Ulevilo se mu. Venku už zřejmě dlouho byla tma a v kupé matně svítily zářivky. Ještě jednou si svého spolucestujícího nenápadně prohlédl a dal se do čtení. Vždyť si přece slíbil, že musí dohnat všechno, co za poslední útrpné roky ztratil, o co přišel. Ten čas se mu už nevrátí, to mu bylo jasné, ale může se alespoň zdánlivě pokusit naplnit budoucnost nějakou bohulibou činností. Neznámý ho zpoza novin zkoumavě pozoroval, ale to on už nezaregistroval. Později si za to nadával, proč si nedal větší pozor, proč neuposlechl instinkt, který ho dříve tolikrát zachránil.

     Pustil se do čtení, ale po chvíli zjistil, že ten samý odstavec čte asi počtvrté a vůbec nezná jeho obsah. Ani se knihu nenamáhal zavřít, položil si ji na sedadlo ke klobouku a najednou ho přepadla jakási lítost nad tím, co se docela nedávno stalo. Lítost a ještě jeden pocit, který neuměl pojmenovat. Že by se konečně začalo ozývat svědomí?

     Představoval si, jak tam tak ležela. Našli ji už vůbec? A zjistili už, kdo ji zabil? A proč? Pravděpodobně ano. Netušil, proč jim tolik usnadnil práci – mohl se pokusit alespoň trochu oddálit to, co ho stejně čeká. Ale teď mu připadalo správné, že to neudělal. Trpěla ona, kvůli němu. Pak trpěl on, přirozeně kvůli ní. Pak zase ona. Vida, díky němu už nebude trpět nikdy. Smutně se pousmál. Teď bude ale trpět on. Protože ji ztratil. Ano, může si za to sám, ale je to v tuto chvíli vůbec podstatné? Bude pykat za to, co spáchal a to znamená jediné – jednoho dne si plně uvědomí, čeho se vlastně dopustil a bude trpět. Vždyť k tomu vůbec nemuselo dojít. Neřekl by, že to bylo zbytečné, to určitě ne. Jenže to nebylo ani nezbytné. Mohlo se to přece všechno vyřešit jinak… Ne, nesmí se litovat. Už se přece dávno smířil s budoucností, která se nevyhnutelně blížila.

     Slunce už dávno vystoupalo na oblohu, ale kolik bylo hodin, nevěděl. Bylo mu jen jasné, že začíná nový den a s ním i nový život. Na čase ale momentálně nezáleželo – to bylo něco, co v tuhle chvíli nehrálo vůbec žádnou roli. Alespoň on to tak nevnímal. Bude obviněn z té vraždy a až nastoupí k odpykávání trestu, možná čas zase nabude na důležitosti. Ale teď? Bylo to všechno k smíchu.

     Vlak zastavil a on se rozhodl, že vystoupí. Už byli ve Švýcarsku, ano, určitě. Okolí tomu napovídalo. Nebylo pochyb, že jeho úsudek byl naprosto správný. Vzal si své zavazadlo a vyšel na čerstvý horský vzduch. Zhluboka se nadechl a na okamžik zavřel oči, aby si mohl co nejlíp vychutnat právě tento okamžik. Jako by byl na zalidněném nástupišti sám, zvuky kroků dopadajících na dlažbu, pokřikování a mnoho dalšího vnímal jen jako kulisu někde daleko, daleko od světa, ve kterém právě teď byl a ze kterého se mu vůbec nechtělo odejít.

     Chvilkový pocit svobody zmizel, když ucítil něčí ruku na svém rameni. Pomalu se otočil a spatřil svého spolucestujícího. Kývl mu hlavou na znamení pozdravu, příchozí ukázal svůj odznak a mlčky mu pokynul směrem k opodál čekajícímu policejnímu autu. On si jen povzdychl, ještě jednou se pořádně kolem sebe rozhlédl a bez sebemenšího odporu nastoupil.