Nebuď blázen a nech se zmlátit

 Jmenuji se Tomáš. Byl jsem hlídačem na jedné skládce, která leží kousek za městem. Většinu času jsem tam seděl na zadku a četl si noviny, nebo podřimoval. Občas jsem se taky zvednul a rozhlížel se po svém rajónu, jestli náhodou nespatřím narušitele. Na skládkách se vždycky kradlo a krást se vždycky bude. Za ty dva roky, co jsem tam byl hlídačem, jsem načapal tolik zlodějů kovu, že jsem to už přestal počítat. V drtivé většině to byli cikáni. Skupina pěti, šesti jedinců, která si vždycky přivezla vozík, na který pak nakládala svou kořist. Když pak přede mnou vzali nohy na ramena, častovali mě nadávkami toho nejhrubšího zrna. ´Bílá svině´ patřila k těm snesitelnějším.  

Toho dne bylo zataženo. Vzduch byl těžký a v dálce bylo slyšet hřmění. Byl jsem na obhlídce, když v tom jsem zaslechl nějaké hlasy. Udělám pár rychlých kroků vpřed a spatřím skupinu sedmi zlodějů. Samozřejmě to byli zase cikáni a mě moc dobře známé firmy. Nekradli tu poprvé a já moc dobře věděl, že ani ne naposled. „Co tu děláte?!“ ptám se hloupě, jako bych to nevěděl. Ani jsem se nenadál a byl jsem záhy v obležení sedmi, nepřátelsky se tvářících, zlodějů kovu. Neměli v úmyslu opustit skládku a já dostal strach. Gestikulovali rukama a výhružně něco vykřikovali, já jim ale téměř nerozuměl. Byli stále agresivnější a ani fakt, že jsem držel v ruce střelnou zbraň, je nijak nemírnila.

 Ozval se výstřel. To jsem byl já, když už jsem ten nátlak z jejich strany nemohl vydržet. Vystřelil jsem ze své legálně držené zbraně a trefil jednoho z nich přímo do břicha. Co se dělo poté, si už nevybavuji. Vzbudil jsem se druhého dne v nemocnici, zmlácený tak, že by mě vlastní matka nepoznala. 

Co bylo dál? Obvinili mě z trestného činu těžkého ublížení na těle s následkem smrti. Hrozilo mi 15 let!! 15 let!!! Neuvěřitelné! Vzpomínám si na případ, kdy muž promyšleně a naprosto chladnokrevně zavraždil, rozčtvrtil a posléze zakopal svou manželku a dostal za to 13 let! A oni mi chtěli dát 15 let za to, že jsem v sebeobraně zastřelil podělaného zloděje. Jeho nikdo nenutil jít tam krást! 

A co jeho kamarádi, co mě tak zřídili? Ti byli vyslechnuti a zase je pustili. Že šli krást, že mě ohrožovali a poté zmlátili do bezvědomí a že já jsem jen dělal svou práci? To nikoho nezajímalo! Hlavní co se řešilo bylo, jestli jsem použil zbraň oprávněně. To všechny nejvíc zajímalo. To se pořád probíralo. Moc dobře jsem věděl, že půjdu sedět, vždyť jsem zastřelil cikána a za to jsem musel dostat náležitý trest. Kdybych z toho vyšel nepotrestán, to by se panečku děly věci. To by bylo řečí o rasizmu a tak podobně. 

Stal jsem se slavným. Vyšlo spousty článků o hlídači co zastřelil roma. Bylo to všude. Dokonce jsem se dozvěděl, že to byl rasově motivovaný čin a že jsem proti romům zaujatý. No věřili by jste tomu? Kdyby to bylo naopak a oni mě tam ukopali k smrti, vyšel by o tom druhý den jeden článek a poté by bylo ticho po pěšině.  

Nakonec jsem dostal šest let a už mám za sebou tři čtvrtiny trestu. Ve vězení je to docela fajn. Jídla dostatek, teploučko tu je, knihovna, posilovna, fajn lidi. Navíc jsem zjistil, že když nechceš pracovat na prospěšných pracích, tak prostě nebudeš. Oni tě k tomu nedonutí. 

Žijeme ve zvláštní době a já na ní plivu