Slavná kapela

 

Kozmyk byli trochu zvláštní kapela. To, co hráli, bych zařadil někam k alternativnímu discu, s příměsí rocku. Originální, kvalitní, ale mně to moc neříkalo. Chodil jsem na jejich koncerty jen proto, že jsem ty kluky měl  rád. Znali jsme se už od dětství.

Klávesák Paul, basák Tom, bubeník Leo. Zpívali všichni. Sólově, i sbory. Kytarista se pořád měnil, málokdo s nimi vydžel. Tihle kluci nebyli tak úplně normální, ani v soukromém životě.

Za měsíc je čekalo první větší vystoupení a neměli nikoho na post kytary. Proto si mě pozvali.

 

„Dobře, dobře,“ podlehl jsem jejich prosbám. „Ale zkuste se porozhlídnout ještě jinde. Nevím jak bude moje kapela nadšená, že zaskakuju u vás. Ale ty vaše šílený hadry si neoblíknu.“

Nesnášel jsem tu jejich barevnou módu. V těch světlých barvách doslova svítili.

„Díky, jsme ti fakt vděčný,“ zazářil Tom.

Nic jsem k tomu už neřekl. Zapnul jsem si svojí koženou bundu a odešel jsem.

Moje druhá kapela hrála hard rock, a tyhle kluky přímo nesnášeli. Hlavně ten jejich styl.

 

Začali jsme zkoušet. Nakonec jsem musel i zpívat to, co minulý kytarista a dokonce jsem ty texty začal přepisovat, aby se mi zpívaly líp. Docela mě ta muzika bavila. Popravdě jsem začal zanedbávat svojí vlastní kapelu, a tak mě z ní vyhodili.

Co se dá dělat, nakonec jsem přijal nabídku, zůstat u Kozmyk na stálo. Ten první společný koncert dopadl výborně.

„Ale stejně se ohlížejte jinde. Tohle mě nebaví,“ trochu jsem zalhal. „Hledám si nějakou pořádnou kapelu, ke který odejdu, jak jen to bude možný,“ tohle jsem už myslel vážně.

Kluci souhlasili. Stejně mi asi nevěřili.

 

 

 

O rok později jsme dostali lákavou nabídku mamutí hudební společnosti MENTOR, kterou jsme bez dlouhého rozmýšlení přijali.

Najednou jsme byli všude.

Plakáty. CD singl. Videoklip na všech hudebních televizích. Singl v rádiích.

Ale nekoncertovali jsme, jen jsme chodili do různých televizních estrád, zahrát na playback náš první megahit jménem „Lásko, zůstaň se mnou“. Nikomu z nás se ta písnička nelíbila, ale neměli jsme na výběr. Začínal jsem to nesnášet. Ostatní to viděli podobně.

Leo by z kapely odešel, kdyby nás nevázala smlouva. Celé to bylo tak psychicky náročné, že nás ostatní pomalu začínal nenávidět. Nevídal se s námi, když nemusel. My ostatní při sobě celkem drželi.Co nám zbývalo. Naše soukromí rozebíral bulvární tisk a kapely, které si hráli podle svého sice měli míň peněz, ale i tak nás mezi sebe nebrali. Chápali jsme je a záviděli jim.

 

Po nějaké době zase svitla aspoň malá naděje na změnu. MENTOR nám dovolil koncertovat.

„Už je čas udělat z vás normální kapelu,“ vysvětlil nám náš manager. „Puberťáky by jste takhle přestali bavit.“

I přes pocit malého vítězství se mi udělalo trochu zle. Stala se z nás kapela pro puberťáky. Věděl jsem to už dávno, ale slyšet to takhle na plno, to vám to teprve dojde.

„Fajn,“ rozhodl jsem se trochu bojovat. „Ale žádný hraní na playback. K tomu mě už nikdo nedonutí! Ještě chvíli a ani nebudu vědět, jak mám správně držet kytaru.“

Manager se usmál a zamumlal něco o tom, že je to samozřejmost.

 

Nálada v kapele se podstatně zlepšila, i když koncert nás čekal až za tři měsíce. I Leo se s námi ostatními zase začal vcelku přátelit. Ani by nás nenapadlo, že to je začátek našeho úplného konce.

Tlak z MENTORU se znásobil. Víc novinářů. Víc rozhovorů. Víc televize. Víc skandálů. Dokonce se rozhodli, nás rozdělit na osobnostní typy, kterými se budeme v médiích prezentovat.

 

„Takže Leo,“ začal bez pozdravu náš nový stylista. „Ty budeš v kapele ten pohodář, co se nikdy nenechá rozházet... chce to vylepšit tvůj šatník, trochu víc do hip-hopu.“ To dělali snad schválně. Na Leovi byly jeho rostoucí deprese dost znát.

Nikdo nic nenamítal. Opět jsme rezignovali. Smlouva je smlouva.

„Paule,“ pokračoval. „Noviny už dlouho nerozmázli nějaký tvůj milostný románek. Chce to víc zapracovat hochu!“

„Jestli jste si toho ještě nevšimli,“ naštval se Paul, „jsem gay. Už mě nebaví nechat se pořád někde fotit s kozou v hubě!“

Stylista se pousmál.

„Věř hochu, že já tě chápu ze všech nejlíp. Ale to si nech, až tě nikdo neuslyší a neuvidí. Zítra máš rande s dvěma děvčaty a pěti novináři.“

O Tomovi rozhodl, že bude v kapele ten, kdo není moc vidět, takže nijak výrazně jeho vzhled neřešil. Vlastně ho úplně přehlížel, jakoby tam vůbec nebyl.

„A tobě,“ obrátil se ke mě nakonec. Začala mě přepadat panika. „Tobě bude slušet rebelie.“ Podal mi oblečení, podobné tomu, jaké jsem nosíval dřív. Kožená bunda, jeansy, tenisky a sluneční brýle. Na každém zlu je něco dobrého.

 

Seděli jsme v Tomově bytě, oblečeni do nových koncertních uniforem. Vypadali jsme, jako šašci. Neladili jsme spolu a jenom já jsem se ve svém outfitu cítil docela dobře.

Paul seděl v křesle a opíjel se.

„Mám toho dost. Už to nevydržím,“ zavzlykal a schoval si hlavu do dlaní. „Pořád se ukazovat fotografům, jak lezu po nějaký ženský. Nesmím se scházet s žádnym klukem. Mám toho dost.“

Leo ležel pod stolem, zpitý do němoty.

Klepal jsem se po celém těle. Před malou chvílí mě přepadl amok, kdy jsem po pár sklenicích vodky zuřivě roztřískal svojí nejoblíbenější kytaru.

Tom seděl v rohu, upíjel z lahve rumu a byl zticha. Uráželo ho, že právě on má být v kapele ten navíc. Dokonce mu zakázali zpívat. Přitom zpíval vážně dobře. Lidem z MENTORu se prostě nebílilo, jak vypadá.

Šel jsem spát.

 

 

Horší ráno jsem nezažil. Vzbudili mě saniťáci. Leo měl otravu alkoholem.

„Lékař konstatoval smrt,“ oznámil nám po chvíli jeden chlápek v bílém plášti. Bylo mi hůř, než kdyby mi zemřel bratr. Sedl jsem si na postel a začal pociťovat hlubokou prázdnotu. Tom si sedl na zem. Zapálil si cigaretu a neřekl jediné slovo. Hleděl do země. Paul odešel do vedlejšího pokoje, kde se rozplakal.

 

 

„Tak pánové, tohle je konec!“ praštil náš manager o stůl novinami. Titulek „HOŘKÝ KONEC KOZMYK? SMRT V KAPELE!“ mluvil za vše.

„Smrt se dobře prodává, ale ne u kapel, jako jste vy. U nás jste skončili.“ Toho obchodníka vůbec nezajímalo, že někdo přišel o život. Ani to, jak nám je. Při odchodu jsem mu vrazil pěstí. Křičel něco o soudní dohře, ale bylo mi to jedno.

Svým způsobem, nás Leo svojí smrtí vykoupil. Ale moc nás to netěšilo.

 

 

Teď, když jsme byli volní, rozhodli jsme se, že zůstaneme jako kapela, ale hezky v undergroundu. Změnili jsme název na Leo-Jones, jako památku na zesnulého přítele. Paul po něm vzal basu. Klávesy jsme z kapely tedy vypustili, něchtěli jsme Lea nahrazovat novým členem. Rozhodli jsme se hrát ve třech. Nazkoušeli jsme deset nových písniček a domluvili si koncert v malém klubu na předměstí. K našemu překvapení, bylo narváno.

„Lidi kvalitu poznaj“, okomentoval to Tom. Měl jsem radost.

 

Vyšli jsme na podium. Než jsem vůbec došel k mikrofonu, nějakých dvě stě hrdel začalo hlasitě bučet, pískat a nadávat. Začali po nás házet různé předměty.

„Sračka bude pořád sračka, ty vyčichlá nulo!“ zakřičel na mě kdosi z první řady a hodil po mě pivní sklenici. Netrefil se. Kopnul jsem mu do obličeje a hodně rychle jsem se vrátil do zákulisí. Ostatní mě následovali.

Bude to těžší, než jsme čekali. 

---