Cesta za svobodou

Seděl jsem na záchodě. Na zavřený míse. V pravý ruce střep z keramickýho hrnku, po levý ruce se mi táhla krvavá kapka. Jako se táhne dešťová kapka po okenním skle. Odzhora dolů. Ten střep jsem našel včera, když ohlásili večerku a já na něj šlápl, když jsem zdrhal z druhýho pokoje do svýho. Byl to malej modrej střep z keramickýho hrníčku, kterej předevčírem v záchvatu rozbil o zeď jeden kluk tady od nás. Vychovatelé asi neposbírali všechny ty střepy. Záchvaty tady jsou docela často. Vlastně je to tady normální. Asi jako v každým jiným pasťáku.

Tak jsem seděl na tom hajzlu, pozoroval svoji krev, jak líně klouže po mojí kůži a byl jsem fascinovanej. Dával jsem si bacha na čas, protože začnete bejt podezřelí, když jste moc dlouho na záchodě. Vychovatelé nás znají. Mají naše karty. Karty s našema papírama. Papíry s našema cestama, osudama, diagnózama, nemocema, anamnézama. S našima rodinnýma situacema, pokud nějakou rodinu máme.S našima osudama. Vychovatelé vědí, kdo z nás je nebezpečnej sám sobě a nebezpečnej pro okolí. A proto jsme podezřelí, když dlouho sedíme na tom hajzlu. A proto jsme vlastně tady.

Neříznul jsem se moc hluboko. Nechtěl jsem se zabít. Dávaj mi nějaký prášky, co ve mně mají tuhle touhu potlačovat. Jen mě napadlo, že bych rád viděl svoji krev. Že bych se rád přesdvědčil, jestli jsem vůbec ještě živej.

Ono se tady ani nevyplatilo pokusit se o sebevraždu. Většinou to dotyčnej ani pořádně neumí a posere to, jako si posral celej svůj dosavadní život. Jako podělal všechno doteď. Takže se pokusí zabít, nevyjde to a pak ho čeká ještě větší peklo, než je tady. Další vyšetření, další a silnější prášky a nejmíň na několik měsíců cvokárna. Pozorování. Pobyt mezi šílencema, psychopatama a nadopovanejma debilama. I když neříkám, že tohle všechno tady taky nemáme.

Nevyplatí se ani pokus o útěk. Protože tohle se většinou taky posere, policajti vás dovedou zpátky, než přejdete první křižovatku a pak vás čekaj jen další zákazy a tresty navíc.

Z fascinace mě vyrušily rány na dveře od záchoda. Hekticky jsem si začal krev utírat do toaleťáku a všechno to i se střepem hezky spláchl. Hřálo mě vědomí, že moji krev a kus mého já a moje DNA teď odnáší voda do septiku a ještě dál. Za svobodou. Kapky mého já našly svobodu.

Zbytek mě se ale musel vrátit zpátky do toho smradlavýho pokoje. Lehl jsem si. Po pokoji bylo slyšet šustění peřin. Někteří kluci si místo pohádky na dobrou noc navzájem honili ptáky. Nechtěl bych bejt vychovatelem v diagnosťáku. Nechtěl bych bejt vychovatelem nikde. Chtěl jsem jen v klidu usnout a modlil jsem se, aby některej z těch nadrženejch cvoků nepřišel ke mně. A zrovna tím nemyslím vychovatele.

Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu a křečovitě zavřel oči. Čekal mě další den za těmahle mřížema. Pak další. A další. A po těch další ještě další. Zas a znova. Ale dneska to bylo jiný. Pod peřinou jsem se sám pro sebe usmál.

Dneska je kousek ze mě tam venku. Pár kapek ze mě se dostalo na svobodu. Za tyhle zdi a za tyhle mříže. Napadlo mě, že bych se mohl dostat jednou tam ven a na svobodu třeba celej. Postupně a po kapkách. Každej večer. Noc za nocí. Ale jednou by se to povedlo a já bych na tu svobodu nakonec odkapal celej. Po těch malých rudých kapičkách sama sebe.