Pohled zpátky

            Sedím na dřevěné židli u otevřeného okna, z něhož mám výhled na krásnou, ale tichou, ulici. Kdysi, ač je to již mnoho let, byla rušná ve dne i v noci. Já milovala ten smích, slova i písně opilců. Ovšem to již dávno není.

            Všechny domy zpustly a jejich tenkrát miliardová cena poklesla na pár desítek tisíc. Leckteré domy ani nebyly prodány a staly se domovem feťáků a bezdomovců. Z elitní čtvrti se stal druhý Brooklin. Mí přátelé se už dávno odstěhovali, ale já, která čekám a čekám na svého ztraceného syna, jsem zůstala.

            Den za dnem jsem zoufale  vyhlížela z otevřeného okna, zdali se syn nevrátí. Srdce sevřené bolestí ze ztráty se stávalo každou vteřinou chudší a sklíčenější. A nejen srdce. Cítila jsem, jak se mi moje kdysi krásná běloučká kůže scvrkává, o obličeji nemluvě. Obličej se proměnil. Já bývala krásná jak Sněhurka či, dle jiných, jako Kleopatra. Avšak krása se utrpením a bolestí přeměnila v ošklivou vyhublou stařenu. Přála bych si být znovu tak krásná jako kdysi… Zároveň bych si však také přála, aby se mi vrátil syn a staré zlaté časy. Za to, aby se čas vrátil o pár desítek let zpátky bych nyní obětovala celou svou tehdejší krásu, jenže tu už nemám…