Barevné blues pro tebe

Barevné blues pro tebe

I.

Rozvrkočené listí změnilo podzimem své barvy, teplé jako do oranžova rozpálené uhlíky vyschlého dřeva, s podhoubím hnědé země, žhavé slavnostním tlením. Dva zelenožluté listy javoru stále odolávají a prodlužujíc svůj konec, plachtí ve větru – ten je prohání po tramvajové zastávce, než je srazí o hranu ostrůvku na silnici: pak jsou spláchnuty vodou z všudypřítomného deště.

Hanka vystupuje z tramvaje a červeným kabátem si chrání žluté vlasy před názorem přeplněného olověného mraku, přibitého za límec k obloze: přebíhá silnici, nad níž v odpočinku oranžově problikává semafor: přejede auto – na zadních sedačkách dva bratři, starší školáci, se v rozepři tlačí obličejem na sklo v hnědé Fordce. Míjí blok šedých domů – stmívá se - v přízemí s kluby a hernami: na tomto místě dostává Hanka vždy trochu strach, ale v poslední době se mu dokáže více postavit a vzepřít: v minulosti měla nejednu příležitost s několika lidmi z herny přijít do osobního kontaktu - jejich vzájemné reakce byly příjemně konvenční. V momentě se však v leknutí zastaví, když z rozražených dveří vyběhne Turek, pronásledován dvěma dalšími: smáli se na sebe, nebo křičeli?

Jeden oblečen v hnědých kalhotách, druhý se chlubí oranžovým trikem, pronásledovaný je ozdoben z nosu stékajícím potůčkem krve: omlouvají se Hance za vytržení z klidu, koketně se předvádějí a pokračují v honičce.

„ Jsou to bláázni!“ Hanka s úsměvem přijímá omluvu snědých mladíků a prchá před deštěm k domu.

- před rokem

Ponořila nohy do záplavy podzimu: roztočila se jako káča v představě tance – vlasy rozevláté paprsky. Ohne se pro listí, bere jej plnými hrstmi a vyhazuje do výšky, sbírá popadané kaštany – ví, že je v nich síla – , chvíli je zahřívá v dlaních, posléze se stěhují do nekonečně hlubokých kapes kabátu mezi ostatní. Hanka doopravdy netuší, z čeho se dnes raduje, jen nebýt tak sama! Nebýt!

V suterénu domu, u dveří do sklepa a prádelny přivolala výtah: červený signál místa dopadu palce se dopálil: sahá do kapsy pro svazek klíčů, pohladí jeden z hebkých kaštanů: něco jí přijde zvláštní.

„ Ne!“ ihned se zarazí.

„ Jsou to jen představy, šílím z té skličující samoty, cítím přítele všude!“

Přijel výtah a netrpělivě otevřel dveře cestě ke hvězdám, kde bydlí jen kominíci, co v takové výšce? Hanka cvičí s klíči v dlani k posílení prstů pro hru na housle, než se výtah na místě zastaví.

Doma roztočí v koupelně horkou vodu, zarazí se oranžovou rzí – ta se záhy odplaví -, v jinak obvykle průzračné tekutině: omývá si ruce, na kterých ulpěl prach a slaný pot z města. Odchází do kuchyně na večeři: otevírá lednici, z té vytahuje starší chléb, žluklou hrudku másla, francouzský sýr, těsně za hranicí doporučené doby spotřeby: dopíjí nakyslé mléko a z na stole rozložených kaštanů formuluje své představy a fantazie.

Se zápalem a hromádkou sirek tvoří těla zvířat: pár ovcí, menší kravku, nežnou kočku Micku, psa Lemrofouska, pobíhajícího okolo člověka, přítele!

Deska stolu zhnědla jako čokoláda tou milou společností. Hanka vybíhá radostí na terasu: kopule chrámů, věže kostelů a pyšná radnice, září z kraje noci kouzel v městě u Dunaje: co chvíli prořízne oblohu let čaroděje. Hanka pláče do rytmu deště, rozeběhne se do pokoje pro člověka z kaštanů, skryje jej v dlaních, z jejich bezpečí mu vše ukáže.

„ Budeš Alexandr, Alex!“ šeptá k němu polohlasem: slzy, smíchané s kapkami kalné a vracející se Dunaje z nebe, dopadají na Alexovu holou kaštanovou hlavu.

Jeden čaroděj těsně minul komín: „ Sakra práce!“ kleje, když škrtne kovanými špičkami bot o očouzenou rouru. „ Počasí, že není vidět na krok!“ střetem zajiskří: chvíli hledá rovnováhu, než nabere opět správný a klidný směr: červené jiskry prší Hance do vlasů a padají na Alexandra v dlaních – nevnímá je, topíc se ve stesku. Odchází zpět do bytu: zavírá dveře, do kterých v útoku naráží zdivočelý vítr: ten přináší noviny z ulice, otevírá stránku s víkendovou přílohou a servíruje ji na sklo pro Hančino potěšení.

„ Přijďte všichni, milí lidé, slavnostně otevřít nové Městské Lázně, příležitost k setkání a seznámení, dnes, dvacátého pátého září, koupací potřeby s sebou, termální prameny!“ čte skrz sklo Hanka.¨

„ Tak to bylo dnes, ale že vyšlo počasí, co?!“ více nevěnuje novinám pozornost.

„ Co si jen ta holka myslí?“ uraženě odlétá vítr. „ Každý večer tu propláče oceán slz: jen jsem chtěl, aby nebyla sama, ale jen vítr ví, co ona chce!?“ zpívá si vítr a dál se protlouká večerem narážením o stěny domů, zvědavým nakukováním do očí bytů, srážením čepic z lidských hlav, čechráním srsti psů a koček.

Hanka jde spát, probouzí se uprostřed noci vydýchaným vzduchem – nažloutlým suchem – nevyvětraného pokoje: rozespalá ze sebe nechává stéct slabou deku, posadí se na postel a vklouzne do zelených bačkor: vstává, hlazením si urovná růžovou noční košili s oslicí a odchází do kuchyně, osvěžit svůj zarudlý vyschlý krk. Roztočí modrý kohoutek, spustí se ledová voda: zachytí ji do připravené sklenice a zalévá se. V tom si konečně všimne posmrkávajícího člověka, muže, sedícího u stolu: leknutím upustí sklenku na podlahu, roztříští se na malé části a nečekaně osvobozená voda zaplaví Hance bačkory.

Člověk sedí zcela nahý na malé stoličce, v hnědé kůži: oknem proudící světlo z ulice rýsuje vzrušující záhyby a dokonalost jeho těla – klidně hovoří:

„ Jsem Alexandr, člověk, stvořený tebou z kaštanů, oživen pravými slzami, deštěm, jiskrami a kouzlem noci.“

„ Ty jsi tedy Alex!“ vykřikne Hanka. „ A teď jsi tu, dnes jsi se narodil,máš narozeniny, co ale děláš sám v cizím bytě úplně nahý? Není ti trochu zima?“ Hanka je nervózní z rozrušení, které nedokáže skrýt.

„ Neznám zimu, jen horkost tvé krve a hlubiny tvého srdce, z kroků tance, kterým zanecháváš stopy v mém lese!“

„ Pak mne znáš dokonale, lépe, jak já sama! Budu se o tebe celý život starat! Patříme k sobě!“

„ Ne, Hanko, narodil jsem se z dnešní noci a tvých vroucích přání,jako člověk zdravého a krásného těla, s myšlenkami tak čistými, že dotírají na jádro lidskosti. Však ráno mé tělo vyschne a já se vrátím zpět, být kaštanem: tvoji bolest nyní zmírním, ale mým odchodem ještě více vzroste!“

„ Ach, Alexi!“ Hanka jej líbá do hnědých vlasů. „ Nikdy tě neopustím!“ hladí  mu ramena, hrudník, s rozkoší usedá rozkročená na jeho černý klín, chutná mu rty, rozkvetlé červeným vínem: vyhrnuje si noční košili a rozpálená se v touze nechá probodnout jeho pulsujícím vínovým ostnem, na stehnech ucítí pramínek krve.

 k přítomnosti skok – od kouzelné noci rok

„ Jsou to bláázni!“ Hanka s úsměvem přijímá omluvu snědých mladíků a prchá před deštěm k domu.

„ Hrrozné počasí!“ rozloží své mokré svršky na topení, poté si omyje v horké vodě ruce: osmaží na cibulce dvě vejce na míchaný způsob, namaže si čerstvý chléb křenovým máslem a do sklenky nalije pomerančový džus: s rozvahou povečeří a jako finále slupne půlku tabulky hořké čokolády.

Z krabičky vysype hromádku sirek a z tašky kaštany, začíná rovnou s výrobou člověka. S hotovým Alexandrem vybíhá do deště na terasu: pláčem přivolává čaroděje a největší kouzla.

Klidně usíná. Vprostřed noci se probouzí a potřebuje pít:

na stole nechala pro Alexe zbytek čokolády s kusy pomeranče.