Jezerní paní

Řeka stojí v líném korytu dravců, bosé žíly vstupují v chladivost letní lázně, den rozkvétá myriádou hebkých pavučin stěhujících se osminožců, její rty jsou rozevřeny v nádechu jásavého slunce pod korunou košatě se smějící lípy, vrásčitě, přec mladě vypouštějící unavené lístky ze zlatorudým nádechem  malíře životních zkušeností staletí starého stromu. Kůra nakřáplá přestálými teplotními výkyvy, pomalu slézá ze stále silného, vhodně živeného těla s věčně mladou dužinou tepající blahem pod tlakem slunečního chmýří.

Dívka rozevřela závoj z vodních řas. Víčka poodhalila plamen smaragdových odlesků zintenzivňující se při každém nádechu zrozeného života. Rty promlouvaly v tichém sledu probuzeného tepu myšlenek. Hedvábná měkkost jeji kůže křičela budoucím tlakem objetí hvězd.

............