Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZa sto let
Autor
Hladová_Veverka
Byl to tenkrát zvláštní rok. Byl takovej moc plnej. Pořád se něco někde dělo, člověk neměl prakticky chvíli klid. Vůbec jsem na to nebyl zvyklý. Pociťoval jsem obrovskou zodpovědnost, ale přitom se věděl, že dělám naprosto obyčejné věci. Přede mnou to dělalo tisíc lidí. Jestlipak i oni měli pocit zodpovědnosti?
Největším průšvihem toho roku bylo, že jsem maturoval. Plnejch devatenáct let jsem se v klídku poflakoval, a najednou mi došlo, že jestli se budu poflakovat dál, nebudu maturovat jednou, ale klidně i dvakrát a víckrát. V tu chvíli vyvstal problém. Musel jsem se nějak donutit učit se. Znal jsem hodně lidí, který od maturity vylítli. Znal jsem jich i hodně, co jí prošli bez problémů. Ale neznal jsem nikoho, kdo by se na ní nemusel učit…
Byl t
o taky rok, kdy jsem si začal uvědomovat, že vidím někam, kam jsem před tím neviděl. Zajímal jsem se o politiku, přitom pár měsíců před tím se na všechny strany rozkřikoval, že se o politiku nikdy zajímat nebudu a že je to blbost. Možná to bylo proto, že jsem jí začínal chápat. Slovo chápat čím dál častěji vstupovalo do mých myšlenek a vět.Taky jsem se dověděl, že krátce potom co složím zkoušku z dospělosti, se stanu i strýcem. Na to jsem si připadal strašně mladý.
Zkrátka, bylo to období nevybouřeného mládí, které už ztratilo prostor se vybouřit. Ačkoliv se po celá ta léta bouřilo poměrně zdatně, kdesi uvnitř kousíček zůstal a teď hlodal a mermomocí chtěl ven.
Když jsem večer usínal, napadaly mě různý věci. Především jsem ale cítil strach. Bál jsem se všeho, co mělo přijít, i toho, co už bylo a za co ponesu následky. Bezstarostnost zmizela. Pryč. Do neznáma.
Když jsem četl noviny a koukal na zprávy, poslouchal rádio a listoval v knihách, říkal jsem si, jak to tu asi bude vypadat za sto let. Byla to taková prvomyšlenka, protože za tu dobu už mohou nastat úplně jiné problémy. Nebude maturita, nebude branná povinnost, nebude kriminalita, vraždy, drogy, strach… šlo o prostou úvahu. Stejně jako si lidé na počátku dvacátého století mohli říkat podobné věci. Nejse
m historik, abych to rozebíral do detailu, nevím, co se tenkrát honilo hlavou devatenáctiletému gymnazistovi. Ale zcela jistě měl jiné starosti než jsem měl já.Jen si to představte, nebyla by to nádhera, žít bez strachu? Nebyla. Nebo teda vlastně byla, ale nebude. Problémů se nezbavíme. A nám se můžou problémy našich pradědečků zdát banální, stejně jako se budou jevit naše problémy našim vnukům.
A tak, ačkoliv se to v rámci historie planety Země nezdá, sto let je strašně dlouhá doba. Tak strašně dlouhá, že bez mrknutí oka zpřehází lidské hodnoty, zpřehází celé lidstvo, hne dějinami.
Stejně na konci toho všeho bude zkáza. Američan polechtá Rusa jadernou hlavičkou a svět skončí jen o pár stovek let dříve, než dohoří slunce.
Teď už na podobné úvahy nemám čas ani náladu. Musím se starat o rodinu a budoucnost. Za pár let jdu do důchodu…
Ale je třeba konstatovat, že mi neustále docházejí nové a nové souvislosti, ovšem už se v nich nevrtám tolik co za mlada.
Nebude to trvat dlouho a stanu se dědou, budu si hrát s vnoučaty. Můj synovec je lékař, špička ve svém oboru. Vůbec si na strýcování nepřipadám mladý, spíš naopak.
A závidím mladejm. Ne to, že můžou dělat věci, který já dělat nemůžu kvůli artróze, ale proto, že oni dostanou odpověď na otázky, které jsem si já pokládal v jejich letech. Jenže… jaké mají oni otázky a kdo se na ně dozví odpověď? Dokud se nebudeme dožívat v průměru sto dvaceti let, nejspíš nikdy nepůjdem na cestu poslední klidní…