Blondýna (bez pointy)

Venku bylo ošklivé, pražské únorové počasí: zatažená obloha a sníh s deštěm nezastavitelně padající na chodníky a silnice. Max měl štěstí, že bylo zamlžené okno a on tu hrůzu neviděl.

Lenka byla jenom jedna z desítek holek, které byly vděčné za to, že mohou se slavným spisovatelem strávit příjemný večer, ať už někde v restauraci, nebo jen u něj doma. Takové tažení prakticky pokaždé končilo v Maxově posteli, což byl patrně ten největší důvod, proč se Max k takovýmto akcím schyloval. Neznal snad nic úpornějšího, než trávit víkend sám ve svém bytě. Bláhové plány, že se přeci jen donutí a něco napíše, případně si bude číst, se rozplynuly s první sklenkou vína (Max jaksi nedokázal psát o víkendu. Přetrvával v něm jakýsi pocit, že v době volna se nepracuje, ještě z dob, kdy normálně chodil do práce). Soboty pak trávil ve městě, koukajíc do výloh obchodů. Občas si sice něco koupil, ale že by to zrovna musela být každodenní náplň jeho života, to se říct nedalo. Neděle už bývaly pestřejší. Podle ročního období se buď vydal třebas jen na den na hory, nebo se jen tak válel u vody. Jenže pořád u toho byl sám. Moc dobře si uvědomoval, že samota začíná pohlcovat jeho život a těch pár kamarádek mu moc nepomůže.

Max se s ní seznámil asi před rokem v jednom baru. Přivedla jí tam jedna kamarádka, která se s Maxem znala už ze školy. Prý se s ním chce hrozně moc setkat. Samozřejmě přečetla všechny jeho knihy a touží poznat ho osobně. Koneckonců proč ne, řekl si Max a od té doby s ní zažil už několik nezapomenutelných večerů. Lenka byla zkrátka něco jako sexuální symbol.

Dlouhé vlasy sahající až kamsi pod lopatky měly barvu jako slunce, ale Max jim zpočátku moc nevěřil. Tenkrát by jejich barvu přirovnal spíše k dobře natřenému plotu, ale když zjistil, že jsou skutečně přírodní, vyvolávalo to v něm jakési zvláštní vzrušení. Podle obličeje jí spousta lidí hádala víc než těch pouhých devatenáct, a i v posteli se Lenka chovala jako zkušená ženská. Ovšem při rozhovorech s ní Max dost často trpěl, protože rozdíl dvanácti let byl přeci jen možná trochu moc. Kdyby byla o něco vyšší, s klidem může dělat modelku, říkával si Max, ale na druhou stranu byl rád. Neměl v oblibě ženy, které ho převyšovaly. Ať už fyzicky, tak morálně.

Max kvůli Lence nechtěl nikterak ztrácet den, ale při psaní by pořád musel myslet na to, jak se pod peřinou vrtí ta její nádherná prdelka a na psaní erotických povídek neměl jaksi daný status. Vyřešil to kompromisem a začal si číst. V době, kdy si chtě nechtě musel všimnout, jak je venku hnusně, protože vítr se takovou silou opíral do okenních tabulek, že měl Max obavu aby nepraskly a koukl ven (později radši zatáhl závěs, stejně si musel číst pod lampou), se Lenka začala probouzet. Max zvedl hlavu od knížky a pozoroval jí.

“Nevšímej si mě, nejsem tu.”

“Na ty tvoje intelektuálský kecy nejsem v žadnym případě zvědavá.” Zbytek slov se ztratil v jejích vlastních zvratkách.

“Doufám, že jsi trefila ten kbelík,” řekl Max suše. Věděl, proč ho tam postavil.

Max s pobavením pozoroval, jak se pokouší zvednout a jak jí to nejde. Přišla mu v tu chvíli skutečně rozkošná.

“Ty se směješ nad každou kravinou.”

Nanejvýš zajímavé bylo, jak se změnilo její chování poté, co se z obyčejné holky stala namalovaná kočka oblečená podle poslední módy. Maxovi ovšem stále vadil nepříjemný zápach z jejího oblečení, nehledě na to, že se mu dělalo zle, když si představil, jak se s ní líbá. Měl stále zafixovanou tu její polohu, když ráno zvracela a přítomnost zbytků jídla v jejích ústech k ní jaksi už patřila. Nejméně pro tento den.

“Ne, budu muset jít. A nechci tě rušit.”