Nezájem a slabošství

 Bylo pozdě v noci. Venku panovalo nevlídné počasí a Karel se Zbyňkem se vraceli z kina. Karel nejdříve chtěl jít se svou holkou, ta se s ním ale den předtím rozešla. Asi jí něco přelítlo přes nos. Možná za to mohly ty holky, co se kolem něho pořád motaly. Kdo ví. Karel každopádně nemínil dlouho truchlit a pozval svého nejlepšího kámoše, aby s ním do toho kina šel on. Později se mu ale za to omlouval.  

„Co je to za film, když tam ani jednou nevystoupí nahá ženská, doprdele!? To je snad základ, ne!?“ nadával Karel a zapaloval si přitom cigaretu. 

Zbyněk byl stejně rozladěný. 

„To jsem mohl zůstat doma a poslouchat přednášky fotra o toleranci, úctě k druhým a lhostejnosti nás mladých. Tenhle film totiž nebyl o ničem jiném. Taková sračka!“ 

„Ztracený čas!“ přikývl Karel „ Pojď vole, půjdeme přes park. Něco ti ukážu.“ 

Dvojice přešla přes hlavní silnici a vydala se směrem k parku, který ležel ve středu města. Byl nedaleko a cesta trvala tak pět minut. I tak krátký časový úsek ale stačil k tomu, aby jasnou noční oblohu zahalily mraky. 

„Asi bude lejt,“ ušklíbl se Zbyněk. 

„Tady je,“ ukázal Karel prstem za jedno husté křoví „tady ho máme!“ 

Zbyněk toho v té tmě moc neviděl. Teprve když stál pouhý metr od toho, poznal že je to tělo nějakého zvířete.  

„Co to je?“ 

„Pes starého Vyskočila!“ 

„Ten jeho protivný pes? Co se mu stalo?“ 

„S klukama z naší třídy jsme ho otrávili. Dali jsme mu nějaké svinstvo a do hodiny bylo po něm, vole.“ 

„Aha…“ 

„To má za to, dědek zasranej! To má za ty trojky z chování! Teď už s Punťou na žádné procházky chodit nebude!“ 

„To né no…“ 

Zbyňěk tam zaraženě stál a díval se na bezvládné tělo malého psíka. Vidět ho takhle mu nečinilo žádnou radost, snažil se ale nedat na sobě nic znát. Nechtěl klesnout v Karlových očích a tak nad tím psem navenek neprojevil sebemenší lítost. 

„Půjdeme?“ otočil se na Karla „Začíná přituhovat.“ 

„Jo jdeme, ráno musím brzy vstávat a…“ Karel se zarazil. 

„Co je?“ 

„Neslyšíš něco?“ 

Zbyněk nastražil uši. 

„Slyším. Asi nějaká rvačka. Jde to odtamtud.“ 

Oba vyrazili tím směrem, odkud byl slyšet křik. Když došli až na místo, kde podle nich měla právě probíhat bitka, spatřili něco jiného. Pod slabě svítící pouliční lampou, tam dvojice mladíků surově bila starého muže v ošuntělých hadrech. 

Zanedbaně vypadající muž se válel na zemi a dvojice násilníků do něho kopala hlava nehlava. 

„Ty krávo, ty ho řežou!“ šeptal Karel, který se spolu se Zbyňkem schovával za stromem. 

Útočníci byli velice agresivní. Kopali muže do břicha, do zad, do hlavy, bylo jim to jedno. Přitom na něho plivali a sprostě mu nadávali. Muž neměl sebemenší šanci se bránit. 

„Co to děláš, vole?“ ptal se vyjeveně Zbyněk, když viděl Karla jak vše natáčí na mobil. 

„Co asi!? Vidíš, ne?“ 

„Debile! Neměli bychom zavolat policii? Vždyť ho ukopou!“ 

„Ty než sem dorazí, budou dávnou v trapu, vole. Ale jak chceš, zavolej jim.“ 

„Já u sebe nemám mobil. Puč mi svůj a přestaň to doprdele nahrávat!“ 

„Mám na kreditu posledních pár korun.“ 

„To je snad jedno…“ 

„Ale mně to není jedno, vole! Za to mi ten páprda nestojí! A vůbec, měli bychom se zdekovat!“ 

V tu ránu je dvojice útočníků zmerčila. Oba mladíci se otočili směrem k nim a odhalili tak své obličeje. Byli to ještě kluci, ve věku 13 až 15 let. Stáli tam a hleděli na Karla se Zbyňkem. Těžko říct, kdo z nich byl překvapenější. 

Nakonec se dali na útěk. Vzali nohy na ramena a zdrhli odtamtud.  

Karel se Zbyňkem stáli pořád na tom samém místě a dívali se na pomláceného muže, ležícího tam na studené zemi, bez známky života. Nastalo hrobové ticho. 

„Neměli by jsme něco dělat?“ ptal se Zbyněk. 

„Jo, vypadnout odtud, než to na nás někdo hodí. Mizíme, tohle není naše věc. Beztak je to jen nějaký pitomý bezdomovec, vole!“ 

„Dobře, ale…“ 

„On ho tam někdo najde, neboj. Půjde okolo a zavolá mu záchranku.“ 

A tak chvilku po útočnících, opustili místo činu i oni. Za parkem se rozdělili a každý šel do svého. 

                                     -------------

Druhý den se Zbyněk ve škole dozvěděl, že včera v noci našli v městském parku zmláceného muže, jenž následně během převozu do nemocnice svým zraněním podlehl. Bylo mu 67 let a živil se jako ladič pián.  

„To jsme podělali!“ spustil Zbyněk na Karla uprostřed školní chodby. 

„Nic jsme nepodělali! Zemřel by tak či tak! I kdybychom někoho zavolali, ten chlap to měl spočítaný! Ti dva ho zřídili tak, že už mu nebylo pomoci!“ 

„To je jedno, měli jsme něco udělat! Cokoliv!“ 

„Co se stalo, stalo se. Nech to plavat. Je po něm a nikdo ho už nevzkřísí.“ 

Karel si zapálí cigaretu, poplácá Zbyňka po zádech a na tváři se mu objeví ten jeho bezstarostný úsměv. 

„Chceš se pobavit?“ ptá se „Ten kretén Vyskočil dneska nepřišel do školy. Prý se nervově zhroutil, protože se mu ztratil čokl. Že to byla jeho vzpomínka na mrtvou ženu a on je teď úplně na sračky! Hehe, já se z toho snad po…“