Přirozený výběr

Na jihozápadní straně města se snášel soumrak. Vedle hlavního tahu, ve směru na jižní koridor, stála budova hypermarketu. Bylo deset minut do ukončení prodejní doby a lidé volným tempem projížděli mezi regály směrem ke kasám, kde se pomalu začaly tvořit fronty.

Podíval se snad už podesáté na hodinky a zase zpátky, na záda prdelaté blondýny, stojící na zatím posledním místě ve frontě u kasy číslo čtrnáct. Zatlačil do vozíku, ve kterém byly tofu jogurty s balením pohankové mouky a zastavil těsně před tím blonďatým zadkem. Netrvalo snad ani patnáct vteřin a za něj se zařadila rodina čítající čtyři členy a plný nákupní vozík. Děti řvaly, rodiče je nepokrytě ignorovali a jemu se zvýšil tep.
V jeho mysli zazněl tón. Jeden, takové pípnutí.
Tak už.
Chvíli ani nedýchal. V tom přišlo druhé. Nadechl se. 
Ještě jedno, pomyslel si a zavřel oči.

„… Není zatím jisté, který z návštěvníků byl oním pachatelem tohoto hrůzného činu, avšak jedno je jisté, zbraní byl nedávno přijatý a dlouhou dobu rozporuplný, podkožní nervový čip, ona údajná evoluce naší bezpečnosti. Bohužel více informací policie zatím neposkytla. Tedy zpět ke sportu…“

Je krásné ráno a u rychlostní komunikace, vedoucí na jižní koridor, bagry roznášejí očouzené trosky hypermarketu.