Umění je zbraň

 

Umění je zbraň

 

Umění je zbraň. Doslova a do písmene. Je skoro nedotknutelné našimi jedy, ale na rozdíl od nás se může zcela zotavit, zatímco my lidé budeme vždy nosit v nejlepším případě jizvy nebo hůře dočista zahyneme.

Past, kterou jsme si sami zhotovili, oblek ze kterého se nedá uniknout, věc kterou nazýváme tělo, je důvodem pro jeho zármutek.

Avšak umění je něco, co nás může doopravdy vidět přes klec zvanou hrudník a vůbec celé naše životy. Vysvobozuje nás tím, že na krátký moment, který však netrvá déle než dráha letu kulky, která stejně jednou narazí, vysaje z našich životů tu nesmírnou bolest, která nás téměř neustále sužuje. Zabíjí nás každou noc, ale ve dne posune opět krok nazpátek od našich hrobů. Je náš zachránce ale i vrah. Umění je zbraň.

Jednoho dne se mě zčistajasna zeptalo, zda je tu nějaký smysl pro naše smrtelné životy a jestliže ano, v čem tedy spočívá. Odpověděla jsem, že nevím. Tázalo se mě znovu, jaký může být smysl života bez znalosti, proč žijeme na prvním místě, na což jsem odpověděla stejně, že na tuto otázku není v mých silách hledat řešení ale, že jsem si jistá, že tu je smysl toho, že existujeme a ještě další, že nevíme proč. „Bez pochyb.“ Krátce odpovědělo. „Vždy je tu smysl.“

Umění pak pohlédlo do mého obličeje a s úšklebkem z kterého sálal důvtip a arogance se začalo chlubit a chvástat jak vlivné pro naše životy, životy hloupých lidí je, že bychom bez něho vůbec nebyli schopni žít, protože přeci ono ztvárňuje všechny druhy exprese a vyjádření a tímž vlastní klíč od mysli každého člověka na této planetě.

Zpočátku jsem mu chtěla popravdě říct vše, co jsem si o jejím proroku myslela, ale náhle na to jsem si vše urovnala v hlavě a řekla si jen pro sebe, že to by bylo pro něco tak namyšleného až moc a navíc se přeci nebudu snižovat na jeho úroveň tím, že budu stejně nezdvořilá.

 

 

 

 

Pak odvrátilo pohled od mé tváře a upřelo ho do ničeho, ale ve stejnou chvíli i všeho a z ničeho nic hlubokým tónem řeklo: „To není pravda.“ Zmatená jsem se zeptala, co není pravda na což mi umění odpovědělo: „Nic z toho nad čím jsi teď přemýšlela. Kdybys dávala pozor a poslouchala mě tak bys teď věděla, že já mám klíč k mysli každé lidské bytosti a ty jsi také člověk, nemýlím-li se. „Vážně máš?“ Otázala jsem se s lehce zahanbeným výrazem ve tváři, ale ne tak moc jak si nejspíš přálo.

V duchu sis řekla, že bůh stvořil lidstvo, které poté stvořilo mne, umění. Po krátké pauze, když jsem se chystala odpovědět, pokračovalo: „A navíc jsi mě ve svých pošetilých myšlenkách odvážně nazvala arogantním hlupákem, který je všeobecně zneužíván umělci celého světa. Tak ty si myslíš, že se přeceňuji a, že bez vás bych nebylo nic. Nuže nech mě tedy říci pravdu. Já umění jsem stvořilo vás, lidi, a vy jste mě zradili tím, že mě berete jako jednu z vašich patetických vlastností, abyste ukojili vaši potřebu a ubohý nedostatek sebevědomí. Já vám dal život a vy jste se mi odvděčili tím, že jste si vytvořili vlastního falešného boha.

Teď, po všech těch letech, kdy jsem se vám propůjčovalo bez jakýchkoliv nároků, mi upřímně odpověz… takhle se mi chceš odvděčit? Vkládalo jsem do vás i svoje poslední zbytky snahy, jak jsem se pokoušelo najít alespoň jednu lidskou bytost, jejíž názor by mne nezhnusil a nenechal litovat, že jsem vám dalo život. Avšak ty jsi stejná jako tvoji bratři a sestry, nevděčná, smutná, malá bytost, která mě nakonec ujistila, že vaše stvoření byla jen jedna velká, hloupá chyba. Pak mi znovu pohlédlo do obličeje, ale tentokrát s očima plnýma slz a hněvem ve své nejčistší podobě. Nikdy jsem neočekávala, že bych mohla ranit mojí matku, mého stvořitele ale nakonec i sebe v ten samý okamžik. Také jsem nikdy nevěděla, že já i všichni ostatní, jsme zakládali své životy na falešné realitě. Umění právě roztříštilo mé dosavadní přesvědčení a posunulo můj pohled na svět novým směrem. Velmi jsme se mýlili, umění si ve skutečnosti zasluhuje více, než jsme mu do této chvíle připisovali. Důsledek tohoto zjištění, že já a celý širý svět jsme nositeli celoživotní víry v něco, co nikdy nebyla pravda, je moc zničující změna na jednu zprvu obyčejnou noc. Jak jen jsme mohli být tak nevděční? Chřadnu studem. Jak jsme jen mohli toto dopustit? Když jsem dopisovala poslední řádky, přišlo ke mně a poděkovalo mi za zvěčnění pravdy skrze psaní této zprávy. Někdy je až ironické

 

 

 

jak život doopravdy plyne naprosto jinak, než si my lidé myslíme. Dnes jsem se setkala s dokončením, v jediný den jsem porozuměla svému osudu, objevila pravdu a smířila se s pravým bohem. Jsem posel. Umění je náš stvořitel a vše, co jsme doposud znali, je lež.

 

„Pohybují se?“