Nepříčetná I.

 

                Vyběhl jsem z auta a zamířil kamsi hluboko do lesa. Za sebou jsem slyšel jen psí štěkot tlumený prostorem auta. Rychle jsem se otočil a hleděl na vzdalující se a třesoucí obraz rozsvíceného auta, z něhož mě pozorovaly dvě smutné nechápající psí oči. 

                Běžel jsem dál a snažil se podle sluchu najít cestu, kterou se mám dát. Bylo tu naprosté ticho a jediné, co jsem slyšel úplně jasně byl můj zrychlený dech, který mi pomalu docházel. Jak vždycky říkala moje babička, „plíce kuřákovy“.

                „Dano!“ zakřičel jsem do ticha a můj hlas se několikrát odrazil od nějaké stěny, která se zjevně nacházela kdesi blízko mě.

                Uslyšel jsem slabé zasténání.

                Dal jsem se směrem, kde jsem tušil, že by se Dana mohla nacházet. Ztrácel jsem se ve tmě a jediné, čemu jsem v té chvíli mohl věřit, byly mé instinkty a fakt, že mezi stromy probleskovalo světlo z auta, které stálo opuštěné na lesní cestě. Znovu jsem zaslechl psí štěkot. O trochu zoufalejší než když jsem vyběhl z auta.

                Přede mnou se rozprostíral les zalitý tmou a já zde hledal svou drahou polovičku. Už ne tak drahou jako před několika hodinami. „Dano!“ zakřičel jsem znovu. Nikde se nic neozvalo a mnou začalo zmítat šílenství mísené se zoufalstvím. Proboha. Ona je fakt blázen.

                Zastavil jsem se a opřel se rukama o kolena, abych se vydýchal. Zpocené vlasy mi padaly do obličeje a já se je snažil usměrnit. Tiše jsem s nimi bojoval, ale na klidu mi to příliš nepřidávalo. Nevěděl jsem ani kde jsem, a už vůbec jsem netušil, kde je Dana. Mohl jsem jen doufat, že jsem běžel stejnou cestou, jakou se vydala ona, když na mě začala hystericky křičet, ať zastavím a vyběhla někam do tmavého prostoru.

                Narovnal jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Viděl jsem obrysy stromů nanejvýš pár metrů vzdálené a za nimi byla jen neproniknutelná tma. Ačkoli si moje oči pomalu na tmu začínaly zvykat, touhle hmotou, která by se dala krájet na plátky, nemohly proniknout. Zavřel jsem je a zaposlouchal se do zvuků, které se šířily kolem mě. Sem tam bylo slyšet prasknutí větvičky, ale zdálo se mi příliš vzdálené na to, aby to byla Dana. Silnější kuřačka než já. Tak daleko by nedoběhla, zvláště v tom hysterickém záchvatu. Poslouchal jsem dál a kromě vzdáleného štěkotu, který se znovu rozezněl po lese, jsem nezaslechl nic, co by mě nasměrovalo k té zatracené ženské.

                Znovu jsem oči otevřel a promnul si je. Snažil jsem se uklidnit, ale začalo se mě zmocňovat zoufalství. Nemohl jsem tady strávit zbytek noci a hledat jí po lese. Mohla být kdekoli. Jak jsem řekl, mohl jsem jen doufat, že běžela touhle cestou a někam nelogicky nezahnula. Netušil jsem, kde je a nechávat jí v tomhle hysterickém deliriu, bylo o její vlastní život. Nikdy jsem si nebyl příliš jistý, čeho všeho může být schopna.

                Zhluboka jsem se nadechnul a vydal se zpět za světlem k autu. „Dano, sakra, ozvi se!“

                Nic. Reakce žádná. Neozval se jediný zvuk, který by nasvědčoval její vůli odpovědět. Šel jsem pomalu, abych nepropásl jediný hles, který by se kolem mě šířil.

                Před dvěma kužely světla v dálce se mihl stín. Zhluboka jsem si oddychl a zoufalství pomalu začal vyměňovat vztek, který jsem se snažil ukočírovat. Kroutil jsem hlavou a zatínal pěsti, až jsem na dlaních cítil pulsující bolest, ale věděl jsem, že musím zachovat klidnou hlavu. Je zpátky. Vyříkáme si to někdy jindy. Teď ji jen musím dostat zpět domu.

                A jak jsem tak přemýšlel a snažil se udržet na uzdě svůj vztek, zaslechl jsem motor auta. Vzhlédl jsem a kužely světla se pohnuly. ,To nemyslí vážně‘, blesklo mi hlavou a než tahle myšlenka proběhla mým mozkem, auto se vzdalovalo čím dál víc. Rozběhl jsem se a v žilách mi kolovalo takové množství adrenalinu, že bych pokácel celý les jednou rukou.

                Doběhl jsem na lesní cestu a dal se do sprintu, jelikož mi konečně v běhu nebránily kořeny stromů. I přes zvuk motoru jsem slyšel zběsilé štěkání. Na konci cesty se auto smykem otočilo o devadesát stupňů, kola se párkrát protočila a auto zmizelo na silnici. Doběhl jsem na ní a už jsem jen viděl dvě červená světla, která se ztrácela mezi stromy. Zastavil jsem se, zhluboka se nadechl a znovu sevřel ruce v pěst tak pevně, až jsem myslel, že budu mít dlaně celé od krve.

                Chvíli jsem stál na kraji silnice a snažil se uvěřit tomu, co se právě stalo. Byl to téměř neproveditelný úkol.

                Zaštrachal jsem rukou v šosu bundy a vytáhl zmačkanou krabičku cigaret. Jednu jsem vytáhl a s třesoucí se rukou jsem jí vložil do koutku úst a začal znovu hledat. Zapalovač. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že můj modrý zapalovač leží na palubní desce auta, které právě zmizelo za stromy a místo, kde ho uvidím, je vzdálené aspoň deset kilometrů od toho, kde právě stojím.

                Vzteky jsem nevěděl, co dělat. Měl jsem zatemnělý mozek a chtělo se mi kopat kolem sebe. V hlavě se mi honily myšlenky na náš rozchod, který jsem v tu chvíli shledával jako jediné možné řešení téhle situace. Další možné řešení by vystihovala tři slova. Vražda, smrt, zabití. Ale tomuto východisku jsem nebyl nikdy příliš nakloněn. Aspoň co se týkalo mé drahé, která mě nechala stát v noci na silnici uprostřed cesty bez telefonu (který byl taktéž na palubní desce auta) a co hůř, bez zapalovače.

                Po pár minutách jsem se uklidnil a uvědomil si, že jediné, co můžu teď dělat, je vydat se domů pěšky, jelikož ona se pro mě rozhodně nevrátí. Upravil jsem si vlasy do culíku, zapnul si bundu, protože začínala být pořádná zima, a s vyhlídkou deseti kilometrů noční procházky, jsem se vydal směrem k domovu.

                Chvíli jsem se snažil přijít na to, co jí dohnalo k tak hysterickému záchvatu. Ne, že by byl první, který jsem u ní zažil, ale zatím se nikdy nerozhodla mě nechat na silnici, uprostřed ničeho a odjet, jak kdybych byl nějaký šílenec, který jí chce rozsekat na kousky a nechat pohozenou lesní zvěři. Navíc, v těchto lesích už dávno nežila žádná zvěř, která by se o ní postarala. Ale musel jsem uznat, že v tuto chvíli mi tento nápad nepřipadal až natolik nevykonatelný. Dokonce ani na ní ne.

                Po pár kilometrech jsem se uklidnil. Moje oči si zvykly na tmu kolem a tak jsem celkem jasně mohl pozorovat les a sem tam se objevivší zvěř, která mě sledovala zpoza stromů. Byl jsem tady trochu cizí element, který tu rozhodně nebyl zvykem. Předpokládám, že tímto lesem se ve dvě v noci jen tak někdo neprochází. Aspoň jsem měl dojem, že je něco kolem druhé hodiny. Z města jsme vyjeli krátce po půl dvanácté a cesta na místo jejího zešílení nám mohla trvat tak hodinu a půl. S krátkými přestávkami, kdy se pravděpodobně rozhodovala, jestli vystoupit nebo ne. Jen já jsem byl natolik naivní, že jsem nevěřil, že by to mohla udělat. Trochu chytřejší pro příště.

                Za sebou jsem záhy uslyšel motor auta. Otočil jsem se zády ke směru mé cesty a zkusil zvednout ruku. Ani  jsem nemusel. Byl to známý z vesnice. Za slabého skřípotu brzd starého transportéra zastavil, otevřel dveře a nevěřícně se na mě civěl. Přistoupil jsem blíž k autu a civěl na něj stejně nechápavým pohledem s trochou drzosti mě vlastní.

                „Budeš si mě prohlížet nebo můžu nastoupit?“ řekl jsem naštvaně, a aniž bych čekal na odpověď, přešel jsem na druhou stranu auta a nastoupil.

                „Co tady děláš?“ otočil se na mě a auto se pomalu dalo do pohybu. Zjevně ho měl dosti naložené.

                „Noční procházka, co by,“ řekl jsem nerudně a otočil hlavu k okýnku, abych se na něj nemusel dívat. To mi tak chybělo, všetečné otázky.

                „Noční procházka. Tady.“

                Odvrátil jsem hlavu od okna a už značně vytočený jsem se na něj podíval. „Fajn, ženská mě tu nechala. Ujela mi prostě autem domu, tak si to musím ujít pěšky. Ještě něco bys rád věděl?“

                „Dana?“

                „Ne, ty vole, mám jich deset dalších v jedný vesnici!“ rozkřikl jsem se na něj. Začal jsem být zase stejně vzteklý a před sebou jsem viděl ten její šílený výraz, když vystupovala z auta. Zamlžený pohled, jak kdyby jí někdo zalil oči mlékem a ten její hysterický jekot, ať jí nechám, ať jdu do prdele, že už se mnou odmítá žít. A to jsem jí jen řekl, ať je tak laskavá a uklidní se. Že si můžeme popovídat doma, ale ne když ona řídí.

                Sledoval moje třesoucí se ruce a dlaně, v nichž bylo deset rýh po mých nehtech, které vypadaly, že už se nikdy neztratí. „To musíš být docela slušně nasranej, co?“

                Nevěřícně jsem se na něj podíval, zakroutil hlavou a vzal mu zapalovač z přihrádky nad rádiem. Vyštrachal jsem poslední cigaretu v krabičce a zapálil si. Konečně jsem měl pocit, že se opravdu uklidňuju. „To si piš, ty vole. Co bys dělal, kdyby tě tvoje ženská nechala v noci, v lese, beze všeho a ujela ti s autem s hysterickym záchvatem? Se tady klepu strachy, jestli to nenapálila do nějakýho stromu.“

                „Mám zavolat Denise, jestli je u vás před barákem auto?“

                „No ty vole, to si piš. Aspoň se tady nerozsypu.“ Tahal jsem z cigarety tak silně, že jsem měl za chvíli spařený filtr a kouř chutnal jak rakovina v plynném skupenství.

                „No ahoj zlato. Prosím tě, mohla by ses kouknout, jestli u Honzy před barákem stojí auto?“

                Chvíli bylo ticho a já se díval na stromy, které ubíhaly za oknem. Snažil jsem se nevnímat rozhovor, protože jsem nevěděl, co si v tu chvíli přeju víc. Aby tam to auto stálo nebo ne. Když tam stát bude, znamená to, že Dana je sice v pořádku, ale ve chvíli, kdy se dostanu domu, nebude to pro ní nejlepší ráno. A kdyby tam to auto nestálo? Asi by to znamenalo, že domu nedorazila a já bych měl doma sice klid, ale asi bych zešílel strachy o ní.

                „Co? Jo, fajn,“ řekl do telefonu a otočil se na mě s posunkem, který jsem pochopil tak, že všechno je v pořádku a auto před barákem stojí. „Cože? Ale ne, dobrý. Jen jsem ho našel tady v lese na silnici -“

                Obrátil jsem se na něj a nevěřil vlastním uším, že to vypráví manželce do telefonu. Zvedl jsem ruce a roztáhl je přes půlku auta do nechápajícího gesta a očekával, že mu to dojde. A došlo. Chápavě pokýval hlavou a soustředil se dál na jízdu.

                „Hele, zlato, neřež to, jo? Není to tvoje věc. Auto tam stojí a to je hlavní. Jdi spát. Já jsem doma tak do dvaceti minut.“

                Vyjeli jsme z nejhlubšího lesa a na kopci před námi se rozsvítilo pár slabých světel naší vesnice. Celkem zřetelně jsem poznal náš dům a jedno okno, kde se svítilo. Asi koupelna. Konečně jsem si oddychl, ale vztek se mnou lomcoval dál. Jediné, čeho jsem v té chvíli litoval, že nemám další cigaretu. Byl bych jí vykouřil snad na jedno šluknutí.

                Zastavili jsme před naším barákem. „Díky, kámo. Pozdravuj Denisu.“

                „Jo, jasně. A vyřešte si to nějak, jo? Ať tě zas příště někde nesbírám.“

                Měl jsem neodolatelnou chuť mu říct, že mu do toho nic není, ale radši jsem byl zticha. Bez něj by mi ta cesta trvala další dvě hodiny. Jen jsem suše pokýval na souhlas a zabouchl za sebou dveře. Vykročil jsem směrem k domu a znovu jsem zaryl svoje nehty do dlaní a zhluboka se nadechl. Ani jsem nechtěl myslet na to, co mě uvnitř čeká. V jakém asi bude stavu. A jen jsem doufal, že už se uklidnila a ještě víc jsem si přál, aby už dávno spala. 

---